Poznámky:

Poslední univerzální společný předek

Fylogenetický strom života s hlavními větvemi vývojeFylogenetický strom života. Uprostřed je LUCA

Poslední univerzální společný předek (LUCA - last universal common ancestor) je hypotetický poslední společný předek všech organismů, z něhož se vyvinul veškerý dnešní život na Zemi. Odhaduje se, že LUCA žil před 3,5 až 4,1 miliardami let v období eoarchaikaaž paleoarchaika.[1]

Existují rozdílné názory na konkrétní charakter organismů LUCA, jejich životní prostředí a způsob výživy. Velmi pravděpodobně se jednalo se o jednoduché mikroskopické jednobuněčné prokaryotní organismy, podobné dnešním bakteriím či archebakteriím, které využívalynepohlavní rozmnožování a žily ve vodě. Všeobecně se přijímá, že se živily heterotrofně, zejména novější studie však podporují možnostautotrofní výživy.

Horizontální přenos genetické informace ale ukazuje, že organismy pocházejí spíše ze skupiny předků.

Znaky tohoto předka[editovat ' editovat zdroj]

Na základě vlastností sdílených všemi nezávisle žijícími organismy[2][3] se odhadují vlastnosti, která musela mít LUCA před tím, než začaly vznikat jednotlivé evoluční větve.

K těmto vlastnostem patří:

Genetický kód

• Genetický kód založený na DNA,
• DNA složené z deoxyadenosinu, deoxycytidinu, deoxythymidinu a deoxyguanosinu a možná z dalších deoxynukleotidů
• genetický kód je tvořen třínukleotidovými kodony, čímž vzniká 64 možností, jak řadit nukleotidy; protože je však jen 20 aminokyselin, jednu aminokyselinu kóduje více kodonů. Tyto vybrané kodony sdílí eukaryota i prokaryota, ale například archea a mitochondrie mají určité odchylky,
• DNA je dvouvláknová, tuto vlastnosti udržuje DNA polymeráza
• integrita DNA je udržována skupinou enzymů, včetně topoisomerázy, ligázy a dalších opravných enzymů,
• kód je exprimován díky RNA, které jsou jednovláknové,
• tato RNA vzniká díky činnosti RNA polymerázy, při vzniku RNA se thymidin nahrazuje za uridin,
• exprimací kódu vznikají proteiny, všechny další vlastnosti organismu (př. syntéza lipidů) jsou závislé na bílkovinných enzymech vznikajících právě cestou exprimace

Metabolismus

• ribozómy se skládají ze dvou podjednotek, jedné malé a jedné velké
• každá ribozomální podjednotka obsahuje jádro z rRNA a obal z ribozomálních proteinů
• RNA molekuly hrají důležitou roli v katalytické aktivitě ribozomů
• aminokyseliny jsou syntetizovány z glukózy skupinou enzymů, metabolické cesty jejich vzniku jsou víceméně stálé
• glukóza může být použita jako zdroj energie a uhlíku
• glykolýza (rozklad cukrů) probíhá zvláštní katabolickou cestou - Krebsův cyklus
• energetickým prostředníkem je ATP

Buňka

• buňka je obklopena buněčnou membránou (lipidovou dvojvrstvou),
• uvnitř buňky je hladina sodíku nižší než v okolí, draslíku vyšší než v okolí, tento gradient vytvářejí pumpy,
• buňka se dělí tak, že zdvojnásobí svůj obsah a následuje buněčné dělení.

Reference[editovat ' editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku last universal ancestor na anglické Wikipedii.

1. Skočit nahoru↑ Doolittle, W. Ford (February, 2000). "Uprooting the tree of life". Scientific American 282 (6): 90-95.
2. Skočit nahoru↑ What is Life?, by Michael Gregory, Clinton College
3. Skočit nahoru↑ The universal nature of biochemistry, by Norman R. Pace, PNAS ' January 30, 2001 ' vol. 98 ' no. 3 ' 805-808

Erik Erikson

Erik Homburger Erikson

• (15. června 1902, Frankfurt nad Mohanem - 12. května 1994 Harwich, Massachusetts, USA) byl německýpsycholog židovského původu, který je pokládán za stoupence neofreudismu. Jednalo se o německo-amerického psychoanalytika a zástupce psychoanalytické ichpsychologie. Proslavil se především epigenetickým diagramem. Byl 12. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.[1]

Obsah

• 1Život
• 2Vývoj osobnosti podle E. Eriksona
  • 2.1Etapy lidského života dle Eriksona
• 3Díla (výběr)
• 4Reference
• 5Externí odkazy

Život[editovat ' editovat zdroj]

Narodil se jako dítě židovské matky, jako důsledek jejího mimomanželského vztahu.První tři roky vyrůstal ve Frankfurtu nad Mohanem se svou matkou Karlou Abrahamsenovou. V roce 1905 se jeho maminka vdala za židovského dětského lékaře Theodora Homburgra, který se o něj postaral. Jeho rodina se přestěhovala do Karlsruhe. Zde navštěvoval po škole uměleckou akademii, cestoval po celé Evropě a ve Vídni se seznámil s Annou Freudovou. Díky tomu se v něm probudil zájem o psychoanalýzu. Zanechal malování, začal studovat analýzu a stal se z něj psychoanalytik. Ve Vídni poznal svoji budoucí manželku, kanadskou učitelku tance, Joanu Sersonovou. Potom, co se v roce 1933 v Německu ujali moci národní socialisté, emigroval z Vídně přes Kodaň do Spojených států amerických a v roce 1939 se stal americkým občanem. V USA absolvoval profesorské studium vývojové psychologie na elitních univerzitách Berkley a Harvard. Zde rozvinul a zveřejnil svůj slavný psychosociální epigenetický diagram, rozšířený Freudův model psychosexuálního vývoje, vývoj člověka od narození až do smrti je v něm rozdělen do osmi fází. V každé této fázi vývojového modelu přijde specifická vývojová krize, jejímž řešením je další postup ve vývoji. Eriksonův klíčový koncept k pochopení lidské psychiky je identita, především identita vlastního já. Vedle dětské a vývojové psychologie se on zabýval také etologií a napsal psychoanalyticky orientovanou biografii Martina Luthera a Gándhího, mimo jiné ve spojení s pojmem generativita (7. stupeň jeho epigenetického diagramu). Za biografii Mahátmy Gándhího obdržel v roce 1970 Pulitzerovu cenu. Vývojová psychologie Arne Stiksrudové obsahuje další výzkumy, které se vztahují k Eriksonově práci.

Vývoj osobnosti podle E. Eriksona[editovat ' editovat zdroj]

Vývoj osobnosti je podle Eriksona vázán na biologické, společenské, kulturní a historické faktory ovlivňující vývoj člověka. Na každém stupni vývoje musí jedinec vyřešit základní psychologický rozpor. Po jeho vyřešení získává ctnost a pokračuje v rozvoji osobnosti.

Etapy lidského života dle Eriksona[editovat ' editovat zdroj]

1. 0-1 rok díky péči matky získává dítě základní pocit důvěry v životě, ctností získanou v tomto období jenaděje
2. 1-3 roky rozpor mezi pocitem autonomie a studu v závislosti na požadavcích okolí, rozvíjenou ctností je vůle
3. 3-6 let (předškolní věk) konflikt mezi vlastní iniciativou a pocity viny, vyvíjí se svědomí
4. 6-12 let člověk konflikt mezi snaživostí v práci a pocitem méněcennosti "vstup do života" ctností je kompetence
5. 12-19 let (věk dospívání) hledání vlastní identity v konfliktu s nejistotou ohledně své role mezi lidmi, ctností je věrnost
6. 19-25 let (mladá dospělost) jedinec je připraven splynout s druhou osobou objevuje hranice své intimity, ctností je láska
7. 25-50 let (dospělost) pocit generavity (touha tvořit) se dostává do konfliktu s pocitem osobní stagnace, ctností je schopnost pečovat o někoho nebo něco
8. od 50 let (pozdní dospělost, stáří) pocit osobní integrity (vyrovnanosti), která se projeví přijetím vlastního života je v konfliktu s pocitem zoufalství a strachu ze smrti, ctností je moudrost.

• -2 roky naděje důvěra vs. nedůvěra matka Mohu důvěřovat světu? krmení, opuštění
• -4 roky vůle samostatnost vs. stud a nejistota rodiče Je v pořádku jaký jsem? chození na nočník, obléknutí se
• -5 let cíl iniciativa vs. vina rodina Je v pořádku to, co dělám? poznávání, používání nástrojů, tvorba
• -12 let schopnost činorodost vs. pasivita sousedství, škola Mohu být přínosem ve světě lidí a věcí? škola, koníčky, sporty
• 3-19 let věrnost sebeuvědomění vs. zmatení rolí vrstevníci, vzory Kdo jsem? Čím mohu být? sociální vztahy
• 0-39 let láska intimita vs. izolace partneři, přátelé Mohu milovat? romantické vztahy
• 0-64 let péče rozvoj vs. stagnace domov, pracoviště Mohu se ohlédnout za životem? práce, partnerství
• 5-smrt moudrost vyrovnanost vs. zoufalství lidstvo, moji blízcí Bylo v pořádku jaký jsem byl? reflexe života

Díla (výběr)[editovat ' editovat zdroj]

• • ivotní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Portál , 2015. ISBN 978-80-262-0786-3
• Einsicht und Verantwortung; Frankfurt a. M. (1964) 1971
• Identität und Lebenszyklus. Drei Aufsätze; Frankfurt a. M. 1966; 2. Aufl. 1973
• Der junge Mann Luther. Eine psychoanalytische und historische Studie. 1975.
• Gandhis Wahrheit. Über die Ursprünge der militanten Gewaltlosigkeit. 1978.
• Jugend und Krise; Stuttgart 1980
• Der vollständige Lebenszyklus; Frankfurt a. M. 1988; 2. Aufl. 1992
• Childhood and Society; New York 1950; deutsch Kindheit und Gesellschaft; Zürich 1957

Reference[editovat ' editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Erik Erikson na německé Wikipedii.

1. Skočit nahoru↑ Haggbloom, S.J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139-152

Externí odkazy[editovat ' editovat zdroj]

• ' Slavoj Žižek ' Harry Stack Sullivan ' Julia Kristeva ' Ronald David Laing ' Roy Schafer ' Heinz Hartmann ' Bruno Bettelheim ' Janine Chasseguet-Smirgelová ' Judith Butlerová ' Nancy Chodorowová ' Michael Balint ' Harry Guntrip ' Joseph Sandler ' Otto Kernberg ' Ronald Fairbairn ' John Bowlby ' Clara Thompsonová ' Edgar Levenson ' Daniel Stern ' Stephen Mitchell ' René Spitz ' Wilfred Bion ' André Green ' Heinz KohutOvlivněni psychoanalýzou Bohuslav Brouk ' Záviš Kalandra ' Karel Teige ' Vratislav Effenberger ' Jiří Pechar ' Zbyněk Havlíček ' Jan Švankmajer ' Gaston Bachelard ' André Breton ' Salvador Dalí ' Roland Barthes ' Gilles Deleuze ' Paul Ricoeur ' Géza RóheimKoncepty a pojmy Nevědomí ' Předvědomí ' Libido ' Ego, superego a id ' Freudovské přeřeknutí ' Oidipovský komplex ' Vytěsnění ' Narcismus ' Volné asociace 'Psychoanalytické směry ' Pud života a pud smrti ' Zrcadlová fáze ' Přenos ' Archetyp ' Bytostné já ' Projektivní identifikace ' Attachment (citová vazba)

Vložte svůj text...

Dítě

NovorozenecDalší významy jsou uvedeny v článku Dítě (rozcestník).Na tento článek je přesměrováno heslo Děti. Další významy jsou uvedeny v článku Děti (rozcestník).

Dítě je člověk v prvním období svého života; o tomto významu slova dítě pojednává následující text.

Období dětství není obecně ostře ohraničeno. V některých kontextech se za počátek dětství považuje narození, v jiných kontextech se za dítě (nenarozené dítě) považuje i plod. V některých kontextech je konec dětství ztotožňován s dosažením dospělosti, v jiných kontextech se fáze dospívání (adolescence, mladistvý věk atd.) nebo její část k dětství již nepočítá.

Obsah

[skrýt]

• 1Období dětství
• 2Právní vymezení
• 3Související články
• 4Externí odkazy

Období dětství[editovat ' editovat zdroj]

Kojenec v 6. měsíci věkuPodrobnější informace naleznete v článku Dětství.

Různí autoři používají různé způsoby členění dětství. Jedním z nich[zdroj?] je například toto:

• Novorozenec (0-6 týdnů)
  • - cestou z dělohy na svět se v těle dítěte připravují velké
  změny, které mu umožní přežít. Novorozeně, které bylo doposud v teplém, tekutém prostředí s automatickým přísunem živin a kyslíku, se musí přizpůsobit vnějšímu světu bez opory, dýchat vzduch a upoutat okolí na tolik, aby si zajistilo jeho láskyplnou péči se vším co potřebuje.
• Kojenec (6 týdnů až 1,5 roku, někdy se uvádí horní hranice 1 rok věku)
• Batole (1,5 roku až 2,5 roku)
• Předškolní věk (3 roky až 6 let)
• Dětský školní věk (6-11 let)
• Puberta (12-17 let)
• Dospívání (18-20 let, ale to už patří spíše k dospělosti)

Právní vymezení[editovat ' editovat zdroj]

Irácké dívky

V právu, zejména občanském a rodinném, se termín dítě používá především pro označení celoživotního příbuzenského poměru vůči rodičům; pro věkové vymezení se používají vymezení vycházející z definice zletilosti nebo konkrétní věkové vymezení, například sousloví "nezletilé dítě", popřípadě nezletilý, nezletilá osoba, mladistvý, osoba mladší 18 let, osoba mladší 15 let atd.

V mezinárodních úmluvách k ochraně speciálních práv dětí (např. Úmluva práv dítěte, úmluvy regulující dětskou práci nebo dětskou pornografii atd.) i v některých navazujících vnitrostátních předpisech se však mnohdy termín dítě používá k věkovému vymezení, zpravidla osob do dovršení 18 let věku.

Související články[editovat ' editovat zdroj]

• Dítě (příbuzenský poměr)
• Láska
• Dospělý
• Puberta
• Adolescent
• Chlapec
• Dívka
• Narození
• Kojení
• Porod
• Fotografie dětí

Externí odkazy[editovat ' editovat zdroj]

• Galerie dítě ve Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Dítě v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Slovníkové heslo dítě ve Wikislovníku
• Téma Dítě ve Wikicitátech

Portály: RodinaKategorie:

• Ontogeneze člověka
• Děti
• Dětství
• Rodina

Ontogeneze člověka

Ontogeneze člověka je průběh vývoje lidského jedince.

Ontogenetické fáze[editovat ' editovat zdroj]

• prenatální období (od oplodnění do porodu)[1]
  • oplozené vajíčko (zygota) - od oplození (spojení vajíčka se spermií v děloze nebo ve zkumavce) do konce 1. týdne[1]
  • embryo (zárodek) 2. týden - 8. týden[1]
  • fetus (plod) 9. týden - porod[1]
• novorozenecké období 1. den - 28 dní
• kojenecké období 28 dní - 1 rok
• • atolecí období 1 rok - 3 roky
  • mladší batolecí období 1 - 2 roky
  • starší batolecí období 2 - 3 roky
• předškolní věk 3 - 6 (7) let
• • kolní věk 6 (7) - 15 let
  • mladší školní věk 6 - 11 let
  • starší školní věk 11 - 15 let (puberta)
• • ospívání - adolescence 15 - 18 (20) let
• dospělost 18 let a více
  • období plné dospělosti 18 - 30 let[1]
  • období zralosti 30 - 45 let[1]
  • střední věk 45 - 60 let[1]
• stáří 60 - 75 let[1]
  • vysoké stáří nad 70 let[1]
  • kmetský věk nad 90 let[1]

Světová zdravotnická organizace (WHO, též SZO) doporučuje u dospělosti jiné členění[1]:

• dospělost 18 let a více[1]
  • období plné dospělosti 18 - 30 let[1]
  • období mladého věku 30 - 45 let[1]
  • období středního věku 45 - 60 let[1]
  • období stárnutí 60 - 75 let[1]
  • období starého věku 75 - 90 let[1]
  • období stařecké nad 90 let[1]

V každé fázi ontogenetického vývoje můžeme pozorovat řadu změn.[1] Tyto změny jsou dvojího druhu: růstové a vývojové.[1] Oba procesy jsou primárně určeny dědičnýmifaktory, jejichž uplatnění však ovlivňují faktory prostředí.[1]

V období stáří život jedince přirozeně končí smrtí. S mrtvým tělem je lidmi podle všeobecného etického kodexu zacházeno s velkou úctou a je spáleno nebo pohřbeno do země, a to s obřadem či výjimečně bez obřadu. Pro určení příčiny úmrtí lze před pohřbem provést pitvu.

Názvy jedinců[editovat ' editovat zdroj]

Názvy jedinců podle stupně vývinu, stáří, příbuzenství a společenského postavení pak také jsou:

• dítě (krajově též děcko) - označení obou pohlaví, zhruba do věku konce školního období (obecněji pak slovo vyjadřuje, že je jedinec potomkem své matky/otce)
• • ívka (též děvče, hovorově pak holka - od slova holý, protože dříve tento výraz označoval jen dívku bez ochlupení) - označení samičího pohlaví v období nejčastěji od začátku školního období do konce dospívání, ale může být použito i pro ranější fáze (holčička, děvčátko)
• panna, dívka, která ještě neprožila sexuální styk
  • slečna - označení děvčete či mladé ženy, která není vdaná (etymologicky od šlechtična[2])
• chlapec (též hoch, hovorově pak kluk) - označení samčího pohlaví v období nejčastěji od začátku školního období do konce dospívání, ale může být použito i pro ranější fáze (chlapeček)
• • ena (lidově též ženská) - označení samičího pohlaví v období od začátku dospělosti do smrti
  • matka (též máma) - označení samičího pohlaví, které vyjadřuje, že je žena rodičkou dítěte
  • stařenka - označení samičího pohlaví v období od začátku stáří do smrti
  • babička - označení samičího pohlaví, které vyjadřuje, že dítě ženy je matkou/otcem, obecněji též synonymum pro stařenku
  • paní - všednější společenský titul ženy od dospělosti
  • dáma (též madam) - urozenější společenský titul ženy od dospělosti
• • už (lidově též chlap) - označení samčího pohlaví v období od začátku dospělosti do smrti
  • otec (též táta) - označení samčího pohlaví, které vyjadřuje, že je muž rodičem dítěte
  • stařec - označení samčího pohlaví v období od začátku stáří do smrti
  • dědeček - označení pro starého muže, které vyjadřuje, že jeho dítě se stalo matkou (jeho dcera) nebo otcem (jeho syn), obecněji též synonymum pro starce
  • pan - společenský titul muže od dospělosti

Reference[editovat ' editovat zdroj]

• KERN, Hans. Přehled psychologie
  • 1. vyd. Praha : Portál, 1992. 296 s. ISBN 80-7178-240-8. Kapitola Vývojová psychologie, s. 127 - 180. (čeština)
• FUERST, Maria. Psychologie
  • 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1997. 263 s. ISBN 80-7198-199-0. Kapitola Vývojová psychologie. (čeština)

1. ↑ Skočit nahoru k:a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u MACHOVÁ, Jitka. Biologie člověka pro učitele
   • Praha: Karolinum, 2008, s. 178-239. ISBN 978-80-7184-867-7.
2. • kočit nahoru↑ https://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2247 - Úspornost v řeči

Paleontologie

Paleontologie (řecky: παλαιός palaios stáří) je věda o životě v minulých geologických obdobích. Jejím účelem je studie vývoje života na Zemi, pravěkých rostlin a živočichů na základě fosilních záznamů, které se dochovaly v horninách, ale například také v černém uhlí, jakozkameněliny.

Obsah

• 1Přehled
• 2Dějiny oboru
• 3Významní paleontologové
• 4Reference
• 5Externí odkazy

Přehled[editovat ' editovat zdroj]

Moderní paleontologie zasazuje starodávný život do svého kontextu tím, že studuje dlouhodobé fyzikální změny geografie ("paleogeografie") a klimatu ("paleoklimatologie") naevoluci života. Tedy, jak ekosystémy reagovaly na tyto změny a jak poté změnily své prostředí a také jak tyto vzájemné odezvy jednoho na druhé změnily dnešní vzorkybiodiverzity. Tedy paleontologie se překrývá s geologií, studující horniny a geologické formace, ale také s botanikou, biologií, zoologií a ekologií. U těchto oborů se překrývá především studiemi života dávných tvorů a studií jejich vzájemného chování.

Paleontologie se dělí na tyto vědní obory: paleobotanika (rostliny), paleozoologie (živočichové) a mikropaleontologie (mikrofosilie). Paleontologové se také mohou specializovat na paleontologii bezobratlých anebo na paleontologii obratlovců, která se zaobírá zkamenělinami, které mají kosti, včetně kostí hominidů (tímto oborem se zabývápaleoantropologie). Mikropaleontologové se zabývají mikroskopickými zkamenělinami, včetně buněk s organickou membránou, které také studuje palynologie.

Vyvíjí se také mnoho specializovaných oborů, jako například paleoekologie, paleobotanika, ichnologie (studuje stopy a doupata) a tafonomie, která zkoumá, co se děje s organismem, jakmile zemře.

• aleontologický výzkum na lokalitě - fosilní kosti velkého kachnozobého dinosaura edmontosaura, objevené ve východní Montaně (souvrství Hell Creek).

Většina studií zahrnuje porovnávání zemského vrásnění s jeho geologickým stářím a studii evoluce živočichů. Paleontologie využívá to samé biologické názvosloví, které již zavedl v 18. století Švédský vědec Carl Linné a zařazuje tyto vymřelé druhy do genealogických rámců, které ukazují jejich stupně provázanosti, přičemž používal trochu kontroverzní kladistiku.

Hlavní ekonomická úloha paleontologie je v použití fosílií, aby bylo možné určit stáří a povahu hornin, které je obsahují, nebo stáří vrstev hornin nad nebo pod těmito zkamenělinami. Tato informace je důležitá pro těžařské společnosti, obzvláště pak pro naftařský průmysl. Jednoduchý pohled na zkamenělinu v hornině je jeden z nejrychlejších a nejjednodušších způsobů, jak určit stáří dané horniny.

Dějiny oboru[editovat ' editovat zdroj]

Fosilie znal už pračlověk a občas je správně identifikoval jako pozůstatky dávných živočichů. Zejména fosílie mamutů, srstnatých nosorožců a jeskynních medvědů stály často za vznikem legend o dracích, obrech a dalších bájných bytostech[1]. Ovšem organizovaná studie paleontologie je známa až od konce 18. století.

Významní paleontologové[editovat ' editovat zdroj]

• aleontologové jsou známi jako velmi excentrické postavy v historii vědy. Mezi důležité postavy paleontologie patří Angličan William Smith který jako první zaznamenal, že stejné zkameněliny se našly v daném regionu, a zakladatel srovnávací anatomie Georges Cuvier, který inicioval počátek studií dávných živočichů založenou na studii těch žijících. Důležité americké postavy jsou: Edward Drinker Cope, Othniel Charles Marsh, Alfred S. Romer, Paul Sereno, Henry Fairfield Osborn, Louis Agassiz, Charles Walcott a Roy Chapman Andrews. Mezi důležitými evropskými paleontology se sluší vyjmenovat tyto: Mary Anning, Němec Friedrich von Huene, švédsky mluvící Fin Björn Kurtén nebo česká paleontoložka Jarmila Kukalová-Pecková. Franz Nopcsa von Felsö-Szilvás je často oceňován jako zakladatel paleobiologie, oboru, který zkoumá biologické a ekologické funkce, které mohou být dedukovány ze zkamenělin. Významných jmen je však podstatně více.

Historie zahrnuje ohromný počet amatérských paleontologů i mezi lidmi jiných profesí. Už Charles Darwin sbíral zkameněliny jihoamerických savců během své cesty na lodi Beagle a zkoumal zkamenělé lesy v Patagonii. Thomas Jefferson se velmi zajímal o mamutí kosti. Mimo pozorování zubů savců a vykopávek tučňáků sehrál George Gaylord Simpson velkou roli ve spojení ideologií biologie, paleontologie a genetiky a pomohl tak vytvořit "Moderní syntézu" evoluční biologie. Jeho kniha Tempo a režim ("Tempo and Mode") je klasikou tohoto oboru.

Důležitá jména v paleontologii bezobratlých jsou: Steven Stanley, Stephen Jay Gould, David Raup, Geerat Vermeij, a Jack Sepkoski, který se hodně zapřičinil o to, abychom rozšířili své povědomí o dlouhodobých vzorcích vývoje života na Zemi. Stejný je případ s řeckým vědcem Dragutin Gorjanovic-Krambergerem a jeho objevem "Krapinského muže".

Reference[editovat ' editovat zdroj]

1. • kočit nahoru↑ https://www.osel.cz/8318-druhohorni-plazi-v-cechach-1.html

Externí odkazy[editovat ' editovat zdroj]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu paleontologie ve Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Palaeontologie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Slovníkové heslo paleontologie ve Wikislovníku

Diskuze:

• České paleontologické fórum

Paleontologie:]

• Geo Web: Paleontologie
• Katedra biologie FPE ZČU v Plzni
• Ústav geologie a paleontologie PřF UK
• Blog Dinosauria

Vznik života

Prekambrijské stromatolity v národním parku Glacier. V roce 2002 William Schopf zKalifornské univerzity v Los Angelespublikoval článek v časopise Nature, ve kterém napsal, že takovéto geologické útvary obsahují 3,5 miliard let staré fosilizovanésinice. Jestli je to pravda, jedná se o nejstarší známou ukázku života na Zemi.Současné kolonie stromatolitů v Austrálii

Vznik života (biogeneze

• je v současnosti ne zcela vyjasněná událost, během které se z neživé hmoty stala hmota živá, jež se začala rozmnožovat, vyvíjet a přeměňovat svoje okolí. Jedná se o vědecko-filosoficko-náboženskou otázku, kdy se jednotlivé strany snaží předložit své teorie či důkazy o tom, jak k této události došlo.

Existuje velké množství nejrůznějších představ o vzniku života, otázka však zatím nebyla jednoznačně vyřešena. Spolehlivému vyřešení brání také fakt, že z nejstarších období nejsou dochovány žádné fosílie. A i ty nejjednodušší současné organismy jsou pravděpodobně mnohem složitější než prvotní živé buňky.

• odle současného vědeckého poznání ke vzniku života na Zemi došlo na počátku eoarchaika, zhruba před 4100-3800 miliony let.[1]Také se předpokládá, že život mohl vzniknout několikrát a následně být opakovaně zcela zničen, než došel úspěchu. Každopádně podle analýz DNA a RNA mají všechny současné organismy jednoho společného předka (tzv. poslední univerzální společný předek - LUCA - Last Universal Common Ancestor). Znamená to, že dnešní organismy nepocházejí z forem, vzniklých náhodně na více místech. Poslední společný předek byl však již dobře vyvinutou buňkou, nejedná se tedy o první organismus, ale o jeho nejúspěšnějšího potomka.[2]

Jako nejstarší známé doklady živých organismů byly identifikovány stopy uhlíku v sedimentech na ostrově Akilia v západním Grónsku, starých až 3850 milionů let. Jedná se však o značně kontroverzní zjištění, které není zcela všeobecně přijímáno. Problém je již se samotnou datací a charakterem hornin, často je také nález uhlíku považován za mladší intruzi. Jednoznačně přijímané stopy starých organismů jsou známé až z doby před asi 3500 miliony let.[3][4]

Obsah

[skrýt]

• 1Podmínky na mladé Zemi
• 2Filosofické, mytologické a náboženské pohledy
• 3Historické vědecké pohledy
  • 3.1Naivní abiogeneze
  • 3.2Pokrok 19. století
  • 3.3Teorie panspermie
  • 3.4Teorie prebiotické polévky
• 4Aktuální teorie
  • 4.1Teorie RNA světa
  • 4.2Teorie hydrotermálních průduchů
  • 4.3Teorie živých jílů
  • 4.4Další teorie
• 5Odkazy
  • 5.1Související články
  • 5.2Reference
  • 5.3Odkazy a literatura

Podmínky na mladé Zemi[editovat ' editovat zdroj]

Pro život je zcela nezbytná přítomnost vody. V současnosti převažuje názor, že kapalná voda existovala na Zemi již v hadaiku. Voda patrně pokrývala velkou část zemského povrchu. John W. Morse a Fred T. MacKenzie tvrdí, že oceány se poprvé mohly objevit jen asi 200 milionů let po akreci. Teplota zemského povrchu tehdy dosahovala asi 70-100 °C. Voda byla zpočátku silně kyselá, dosahovala pH asi 5,8, avšak poté se začala rychle neutralizovat.[5] Velkým zastáncem této myšlenky je také Simon A. Wilde.[6]

Podnebí bylo velmi horké a vlhké. Tvorbu nové zemské kůry doprovázela intenzivní sopečná činnost. Atmosféra měla slabě redukční charakter, s převažujícím oxidem uhličitým adusíkem. Byla prosycená vodní párou, prachem a popelem. V menším množství obsahovala též amoniak, methan, oxid uhelnatý, vodík a další plyny, zcela však chyběl volnýkyslík. Dostatek oxidu uhličitého a methanu v atmosféře vytvářel silný skleníkový efekt a chránil Zemi před zmrznutím, ačkoliv mladé Slunce zatím dosahovalo jen asi 75 % svého současného výkonu. Díky vysokým teplotám se voda intenzivně odpařovala, avšak četné nečistoty v ovzduší (prach a popel) napomáhaly opětné kondenzaci vodní páry. Proto Zemi často bičovaly prudké deště.

Život tedy teoreticky mohl vznikat již od doby před 4400 miliony let, ačkoliv podmínky nebyly pro současné organismy nijak příznivé. Dříve se za hranici možné doby vzniku života považoval konec tzv. pozdního velkého bombardování asi před 3800 miliony let. Časté dopady meteoritů na zemský povrch měly mít zcela ničivý dopad na zemský povrch a případnou existující biosféru.[7][8] Podle nejnovějších názorů nemuselo být bombardování meteority tak fatální. Předpokládá se, že dopadající tělesa působila spíše lokálně a v žádném případě nezasáhla celou planetu.[9] I přes výrazný vliv na zemský povrch a klima mohla dopadající tělesa působit také pozitivně, vytvářet specifická vhodnější prostředí (např. hlubokomořské hydrotermální systémy) nebo přinášet na Zemi již hotové organické sloučeniny.

Filosofické, mytologické a náboženské pohledy[editovat ' editovat zdroj]

Stvoření AdamaSouvisející informace naleznete také v článku stvoření.

Názory na vznik života se v lidské společnosti objevovaly odnepaměti. Ve starověkých dobách bylo stvoření života spojováno obvykle se samotným stvořením Země nebo vesmíru. Je známo nepřeberné množství různých představ, které se například ve starověkém Egyptě lišily škola od školy. Velmi často však byly dávány do souvislosti s neživou přírodou, což koneckonců bylo typické i pro některé starořeckéfilosofy. Podle Bible i (poněkud mladšího) Koránu byl svět i život stvořen silou Božího slova.[10]

V současnosti se ve velkých náboženstvích vyskytují dva základní myšlenkové proudy. První přiznává přírodovědeckým teoriím velkou váhu, snaží se historické texty vykládat historicko-kritickou metodou jako dobové představy, jejichž výpověď má být primárně teologická či filosofická a jejímž smyslem není konkurovat moderní vědě. Existuje však také opačný názor, který se snaží držet starých mytologických výkladů. Usiluje o obhajobu a interpretaci historických představ v diskursu moderní přírodovědy (např. vědecký kreacionismus). Vědeckými metodami vyhledává slabá místa přírodovědeckých teorií, které původním náboženským představám odporují, nebo naopak klade důraz na takové interpretace historických textů a moderní vědy, které konstatují soulad (například spontánní evoluci života chápe jako formu aktu stvoření, který byl v historických textech popsán jen symbolicky či v kontextu dobového stavu poznání). Jednou z výrazných křesťanských osobností snažících se plně integrovat vědecké a náboženské pohledy byl francouzský geolog, paleontolog a jezuitský teolog Pierre Teilhard de Chardin, který svou syntézu biblických a vědeckých představ předložil ve svém hlavním díle Le Phénomène humain (česky Vesmír a lidstvo), které vyšlo až po jeho smrti v roce 1955. Již od roku 1923 ale měl kvůli svým názorům problémy s řádovými představenými i Vatikánem.[zdroj?] Na druhém vatikánském koncilu mělo Chardinovo pojetí mnoho příznivců, kteří prosadili do koncilních dokumentů vstřícnější přístup, nicméně římské Officium se ještě v roce 1981 pokoušelo svým prohlášením tento vývoj zvrátit.[zdroj?] (Podrobněji v článku Pierre Teilhard de Chardin). Popularizace souladu mezi vědou a vírou není mezi vědci ani mezi věřícími nijak výjimečná[zdroj?] (viz např. článek o situaci v Česku a na Slovensku).

Historické vědecké pohledy[editovat ' editovat zdroj]

Naivní abiogeneze[editovat ' editovat zdroj]

Pasteur vytvářel sterilní prostředí v speciálních nádobách s uzavíratelným ústím: zkoušel, zda za těchto okolností bude docházet ke spontánnímu vzniku mikroorganismů. Tento pokus byl hřebíčkem do rakve teorie samoplození

Do začátku 19. století lidé všeobecně věřili na spontánní vznik určitých forem života z neživé hmoty. Tato představa se dnes označuje jakonaivní abiogeneze či teorie samoplození.[11] Aristotelés věřil, že mšice se rodí z rosy, která padá na květiny, mouchy ze shnilého materiálu,myši ze znečištěného sena, krokodýli z hnijících polen na dně vodních ploch a podobně.[12] V 17. století začaly být takovéto představy napadány; např. v roce 1646 Thomas Browne vydal dílo Pseudodoxia Epidemica, ve kterém zpochybňoval falešné představy tehdejší doby. Jeho názory ale nebyly všeobecně přijímány. Například jeho současník Alexander Ross napsal: "Napadat toto (samoplození) znamená napadat rozum a zkušenost. Jestli to zpochybňuje, ať se vydá do Egypta, kde uvidí pole plná myší, které se zrodily z bahnaNilu."[13] V roce 1665 Robert Hooke publikoval první nákresy mikroorganismů spatřené pod jednoduchým mikroskopem. Následoval ho v roce 1676 Antoni van Leeuwenhoek.[14] Mnohým se zdálo, že objev mikroorganismů podporuje teorii samoplození, protože mikroorganismy se zdály být příliš jednoduché na to, aby se mohly rozmnožovat pohlavně a nepohlavní rozmnožování (mitotické) v té době ještě nebylo pozorováno.[zdroj?]

První důkazy proti naivní abiogenezi poskytl v roce 1668 Francesco Redi, který dokázal, že v mase se neobjeví larvy much, aniž by k němu byly mouchy připuštěny. Postupně se ukazovalo, že, alespoň co se týče viditelných organismů, teorie samoplození neplatí. Alternativou k ní se stala teorie biogeneze, která tvrdila, že všechen život vzešel z prapůvodního života (omne vivum ex ovo, latinsky "vše živé je z vejce"). Spor eskaloval v polovině 18. století a otázka se stala natolik palčivou, že se Francouzská akademie věd rozhodla udělit cenu tomu, kdo definitivně rozřeší otázku vzniku života. V roce 1768 Lazzaro Spallanzani ukázal, že ve vzduchu jsou přítomny mikroorganismy, které lze zabít vařením. V roce 1861 Louis Pasteur provedl několik experimentů, které ukázaly, že ve sterilním výživném prostředí se bakterie ani houby samy od sebe neobjevují. Pasteurovi byla následně udělena zmíněná cena Francouzské akademie věd.[10]

Charles Darwin v roce 1879

Pokrok 19. století[editovat ' editovat zdroj]

V polovině 19. století se teorii biogeneze kvůli práci Louise Pasteura a ostatních dostalo tolik důkazů, že se o teorii samoplození přestalo uvažovat jako o reálné alternativě. Pasteur po svých pokusech v roce 1864 prohlásil: "Teorie samoplození se už nikdy nezotaví ze smrtelného zásahu uštědřeného tímto jednoduchým experimentem."[15] Kvůli vyvrácení naivní biogeneze ale věda přišla o odpověď na otázku, jak se zrodil první život.

Alexandr Ivanovič Oparin(vpravo) v laboratoři

V dopise Josephovi Daltonu Hookerovi z 1. února 1871[16] se k otázce vyjádřil Charles Darwin a nabídl řešení, že první život mohl začít v "malém jezírku, ve kterém byla spousta amoniaku a fosforečnanů, světla, tepla, elektřiny, atd., takže mohly vzniknout bílkoviny, které potom podléhaly dalším změnám." Dále vysvětlil, že "v dnešní době by taková hmota byla okamžitě pohlcena nebo vstřebána, což by se nestalo před tím, než život vznikl."[17]Jinak řečeno, kvůli existenci živých organismů je potřeba zkoumat původ života ve sterilních laboratorních podmínkách.

Teorie panspermie[editovat ' editovat zdroj]

Po celou dobu 19. a 20. století se vydělovala skupina vědců, kteří se domnívali (či domnívají), že mikroskopický život mohl na Zemi doputovat vesmírem - tato představa panspermie byla obhajována svého času např. H. von Helmholtzem, W. Thomsonem, S. Arrheniem a v pozdější době F. Crickem. V současnosti se předpokládá, že při nárazu vesmírných těles na zemský povrch by byly jakékoliv organismy zničeny. Nově nalézané organické sloučeniny na povrchu meteoritů však podporují názor, že na Zemi se tímto způsobem mohly dostat v již kompletním stavu alespoň některé základní organické molekuly, tudíž že ne všechny základní stavební kameny života musely vzniknout přímo na Zemi.[18]

Teorie prebiotické polévky[editovat ' editovat zdroj]

Stanley L. Miller, na fotografii v roce 1999, se zapsal do historiesvým experimentem, jenž prokázal, že aminokyseliny mohou vznikat v poměrně jednoduchých fyzikálních podmínkách z anorganických látekPodrobnější informace naleznete v článku Prebiotická polévka.

Otázky kolem vzniku života opět rozbouřili až ve 20. letech 20. století nezávisle na sobě dva vědci - Brit John Burdon Sanderson Haldane a RusAlexandr Ivanovič Oparin. Oba shodně publikovali teorie o postupném vzniku organických molekul z jednoduchých anorganických látek, přítomných na mladé Zemi.[19][20]

Alexandr Ivanovič Oparin publikoval v roce 1924 v knize Původ života svou teorii koacervátů.[21] Popsal v ní, jak ze základních chemických prvků vznikaly reakcí s vodními parami methan, amoniak, oxid uhličitý, oxid uhelnatý, oxid siřičitý, kyanovodík a další. Tyto sloučeniny dále pod vlivem tepla, ultrafialového záření a elektrických výbojů reagovaly s vodíkem a vodní párou a vytvářely složitější organické molekuly - aminokyseliny,sacharidy, lipidy i nukleotidy. Předpokládal tedy Pasteurem již zamítnuté zrození života z neživé hmoty, avšak pouze jedinkrát v historii Země. V současnosti již takto život vznikat nemůže, protože se citelně změnily podmínky. Zejména přítomnost volného kyslíku v atmosféře brání dalšísyntéze organických molekul.

Oparin předpokládal, že organické molekuly se silnými dešti dostávaly do vody. V menších kalužích se mohly díky periodickému vysychání koncentrovat a vznikala tak ona prebiotická polévka. Zde spolu jednotlivé sloučeniny reagovaly a polymerovaly. Vznikaly tak bílkoviny z aminokyselin a nukleové kyseliny z nukleotidů. Oparin si dále všiml, že bílkoviny vytvářejí ve vodě koacerváty - kapičky, oddělené od okolí ostrým rozhraním, jakousi membránou. Mohou dokonce pohlcovat různé látky a zvětšovat tak svůj objem, až se nakonec vlastní vahou rozdělí na několik dceřiných kapiček. Tyto koacerváty byly podle Oparina zárodky prvních buněk, zvláště když pohltily mimo jiné i nukleotidy a nukleové kyseliny. Zdokonalováním a stabilizací membrány i genů se z těch úspěšnějších vyvinuly první živé organismy.

V roce 1952 provedli Stanley Miller a Harold Urey experiment, kterým se snažili ověřit teorii prebiotické polévky. V aparatuře namodelovali podmínky archaické Země včetně silně redukční atmosféry a zkoumali, zda se vytvoří organické molekuly. Experiment byl úspěšný, později však byla celá teorie opuštěna. Zejména proto, že novější výzkumy ukázaly na spíše neutrální než redukční charakter rané atmosféry. Jen slabě redukční atmosféra však nestačí k vytvoření organických sloučenin podle popsané teorie. Myšlenka prebiotické polévky navíc ne zcela dobře propracovala otázku vzniku a vývoje genetického kódu. Tato teorie ale vedla k mnoha dalším experimentům, které prokázaly možnost vzniku organických sloučenin z anorganických látek.

Aktuální teorie[editovat ' editovat zdroj]

S rozvojem moderní vědy se vynořilo velké množství nejrůznějších teorií, žádná z nich však zatím nebyla uspokojivě dořešena a experimentálně prokázána. Vyřešen dosud nebyl ani charakter prvních živých tvorů, představa jejich životního prostředí a způsob výživy. Stejně tak se liší názory na charakter prvního společného předka všech současných organismů. Přitom od prvních žijících organismů k němu vedla ještě dlouhá cesta.

Většina badatelů se shoduje, že se jednalo o heterotrofní jednobuněčné prokaryotní organismy, podobné dnešním bakteriím či archebakteriím a že autotrofní výživa je až novější adaptací. V moderní době se však stále silněji prosazují také návrhy autotrofních počátků. Téměř jisté je, že nejstarší buňky nevyužívaly fotosyntézu, ale jiné formy výživy.[22]Velmi pravděpodobně nejprve spotřebovaly již existující chemické sloučeniny a až poté byly nuceny vytvořit složitější metabolické pochody, například metanogenezi.[23][24]

Jisté není ani to, jestli byly první organismy mesofilní, psychrofilní nebo termofilní.[25] To má význam zejména proto, že pro vznik některých důležitých organických látek je výhodnější vyšší teplota, avšak pro jiné je lepší chlad nebo i mráz a v teple jsou nestabilní, rozpadají se.[26] Například výzkum Stanleyho Millera a jeho kolegů naznačil, že i kdyžadenin a guanin potřebují k syntéze chlad, cytosin a uracil naopak vyžadují vysoké teploty.[27] Na základě tohoto výzkumu Miller navrhl hypotézu, že život začal v prostředí, které kombinovalo nízké teploty na Zemi s výbuchy meteoritů.[28]

Největším nepřítelem složitějších organických sloučenin i prvního života bylo silné ultrafialové záření necloněné ozonem. Život se proto musel rozvíjet v chráněném prostředí - nejčastěji se uvažuje o klidném prostoru pod vodou, zejména ve větších hloubkách oceánu.[29][30]

I nejjednodušší živé buňky musely mít alespoň vnější obal (membránu), fungující metabolismus a způsob přenosu genetické informace. Současné teorie o vzniku života se tak liší především podle toho, který z těchto tří pilířů upřednostňují. Vznik všech tří funkcí, jakkoli primitivních, byl však zřejmě silně provázán a není možné určit, která část vznikla jako první.

• Teorie upřednostňující genetický kód - pracují s "nahými" geny, které až později získaly vlastnosti buňky (zejména teorie RNA světa)
• Teorie upřednostňující metabolismus - pracují se shluky organických molekul bez membrány, schopných vytvářet série chemických reakcí (teorie hydrotermálních systémů)
• Teorie upřednostňující membránu - pracují s různými molekulami, které zejména ve vodním prostředí samovolně tvoří struktury, pohlcující různé molekuly a také genetický kód

Teorie RNA světa[editovat ' editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku RNA svět.

RNA svět je hypotéza o vzniku života, podle které přenosu genetické informace pomocí DNA předcházelo období, kdy zachování informace zajišťovala RNA.

Rozdíl ve struktuře RNA a DNA

Replikaci současných organismů totiž zajišťuje molekula DNA. Ta předává informaci proteinům (enzymům), ale bez jejich existence a katalýzy sama nemůže vznikat, replikovat se. DNA a proteiny proto mohou při přenosu informace fungovat pouze společně, není možné říci, co se vyvinulo dřív. Přímý vznik živé buňky s takto složitým systémem replikace je ve smyslu moderní vědecké abiogeneze nemyslitelný. Řešením se stal objev katalytických funkcí informační molekuly RNA. Systém přenosu informací v prvních živých organismech by tak mohl být založen pouze na RNA, která by v sobě spojovala vlastnostinukleové kyseliny i proteinů.[31]

Podle teorie RNA světa tvořily první živé systémy na Zemi "nahé" samoreplikující se molekuly RNA bez membrány.[32][33]Ribonukleová kyselina byla až během dalšího vývoje nahrazena dokonalejším systémem DNA a proteinů.[34]

Stále však panují velké nejasnosti o vzniku molekul RNA v prebiotickém světě. Jejich syntéza by byla v tehdejším prostředí podle současných poznatků velmi komplikovaná.[35] Největším problémem teorie RNA světa je ovšem velmi malá stabilita molekul ribonukleové kyseliny. Existence nechráněných molekul je v prostředí rané Země téměř vyloučená. I kdyby jejichsyntéza proběhla, velmi rychle by se opět rozložily, zejména pod vlivem silného ultrafialového záření necloněného ozónem.[36]

Z toho důvodu byl navržen tak zvaný pre-RNA svět

• ve kterém by hlavní slovo měl jednodušší polymer s možností přenosu informací a autoreplikace, který by však byl stabilnější než RNA a mohl snáze vzniknout. Dosud však není uspokojivě vyřešen charakter takové pre-RNA sloučeniny, nejčastěji se za předchůdce ribonukleové kyseliny považuje peptidová nukleová kyselina (PNA).[33] Problematický je také způsob přechodu pre-RNA světa na RNA svět, stejně jako pozdější převzetí úlohy replikace molekulou DNA.[37]

Teorie hydrotermálních průduchů[editovat ' editovat zdroj]

• zv. černé kuřáky - specifické prostředí, kde podle některých badatelů mohly vzniknout první živé organismy

Hydrotermální průduchy, zvané také černé kuřáky, se nachází na mořském dně ve velkých hloubkách (kolem 2000 metrů) v blízkostistředooceánských hřbetů. Z "kuřáků" proudí velké množství horké zásadité mineralizované vody, která se mísí s chladnou, mírně kyselou vodou okolního oceánu. Díky tomu se obsažené minerály v okolí průduchů sráží.

Tato místa hluboko na mořském dně byla na rozdíl od zemského povrchu, stíhaného následky sopečné činnosti a dopadů meteoritů, velmi klidná a stabilní a nedocházelo zde k extrémním výkyvům podmínek.[38] Prostředí hydrotermálních systémů bylo také bohaté na minerály akovy, které mohly fungovat jako katalyzátory mnoha reakcí, například při syntéze aminokyselin. Navíc teorie vzniku života v okolí černých kuřáků řeší i to, že některé sloučeniny potřebují ke své syntéze chlad a jiné teplo. Proto se tu mohlo dařit organickým molekulám, schopným vytvářet série samoudržujících chemických reakcí. To znamená, že zpočátku ani nebyly potřeba informační molekuly a jejich nutnost se objevila až s tím, jak se zárodky života vyvíjely do větší složitosti.[39]

Ačkoliv byly hydrotermální průduchy objeveny a popsány až v roce 1977, velmi záhy začaly být dávány do souvislosti se vznikem života na Zemi. V současnosti je tento názor spíše opouštěn, protože experimenty dosud neprokázaly funkčnost teorie. Mnohé organické sloučeniny by se při vysoké teplotě u průduchů dříve rozložily, než by stačily syntetizovat do složitějších molekul a také RNA by byla v tomto prostoru nestabilní.[40][41]

Prostředí hydrotermálních průduchů vyhovuje teorii pyritového světa. Její autor, německý chemik Günter Wächtershäuser předpokládá, že život vznikl na povrchu sulfidů železa - mackinawitu či pyritu. Sulfidy železa, které se mimo jiné sráží i v okolí černých kuřáků, mohly sloužit jako katalyzátory při vzniku různých organických látek i při prvních metabolických pochodech. Svoji podpůrnou funkci si udržely do té doby, než si prvotní "nahé" organické molekuly vytvořily buněčnou membránu a další složitější struktury, schopné nezávislého metabolismu a přenosu informací.[42][43]

Teorie živých jílů[editovat ' editovat zdroj]

Teorie živých jílů je zajímavá, avšak nikoliv všeobecně přijímaná hypotéza o vzniku života na zemi, kterou navrhl v roce 1982 britský chemik a molekulární biolog Graham Cairns-Smith.[44] Základem je fakt, že minerální krystaly rostou podle určité struktury, dělí se a následně rostou dál. Pro vznik života jsou podle autora vhodné zejména jíly, složené z mnoha různorodých plochých krystalků, které navíc dokážou měnit své prostředí (například kyselost vody) a mohou se po vyschnutí šířit větrem do dalších míst. Mají tedy některé vlastnosti dnešních živých organismů.

Jílové minerály jsou navíc schopné na sebe díky své struktuře vázat organické látky. V období hadaika a archaika tak mohly fungovat jako katalyzátory pro syntézu klíčových organických molekul včetně RNA.[45] Dokázaly i chránit první biomolekuly před silným ultrafialovým zářením, které je jedním z hlavních problémů RNA světa. Podle nových studií jsou molekuly RNA, navázané na tyto minerály odolnější, zůstává jim ale přitom možnost reagovat s okolím a přenášet informaci.[46] Jíly tak umožnily koncentraci biomolekul na svém povrchu a nastartování metabolismu i genetického systému. Poté, co se geny zdokonalily natolik, že byly schopné přežít samostatně, pak jílové prostředí opustily.[44][47]

Další výzkumy[47] odhalily, že jílové minerály, které mohou katalyzovat polymeraci nukleotidů na RNA, také katalyzují vznik mastných kyselin vhodných k vytvoření prvotních membrán. Jílové částečky s navázanou RNA díky tomu mohly být uzavřeny do vznikajících membrán, čímž by se přímo vytvořily jednoduché protobuněčné struktury.

Život však mohl vzniknout i na jiných minerálech či horninách. Například živce a zeolity mají na erodovaném povrchu mikroskopické jamky, které mohly být vhodným prostředím pro vznik života. Kámen mohl fungovat jako katalyzátor prvních reakcí, organické molekuly zde byly dobře chráněné před různými vnějšími vlivy včetně ultrafialového záření a jednotlivé jamky (komůrky) mohly nahrazovat i buněčné stěny. Protoorganismům by zpočátku stačilo vytvořit pouze lipidové "víčko", chránící před vysycháním a zajišťující stabilitu probíhajících reakcí. To by až později mohlo obepnout celou buňku a umožnilo by jí tak existovat i v jiném prostředí.[48]

Další teorie[editovat ' editovat zdroj]

Existují i mnohé další, méně známé teorie vzniku života.

Samovolná organizace fosfolipidů a lipidová dvojvrstva

Svět lipidů vychází z faktu, že základním stavebním prvkem buněčných membrán současných živých organismů jsou fosfolipidy, které jsou schopné ve vodním prostředí samovolně vytvářet lipidovou dvojvrstvu. Prvními předchůdci života tak mohly být samovolně vznikající lipidové membrány, které v sobě mohly uzavřít organické látky a dokázaly svou částečnou propustností přijímat a pohlcovat živiny z okolí. Uvnitř těchto membrán pak mohly probíhat různé chemické reakce, až se vyvinul systém, jak uchovat katalytické funkce metabolismu i genetickou informaci. Membrány prvotních organismů nemusely být vytvořeny z fosfolipidů, ale z některých vhodnějších molekul, jako například mastných kyselin či monoglyceridů.[49]

Svět zinku. Podle této teorie život vznikl na pórovitém povrchu sfaleritu (sulfid zinečnatý), který se v prostředí rané Země mohl hojně srážet například v prostředí hydrotermálních systémů. Sfalerit svými katalytickými vlastnostmi umožňoval vznik prvních biopolymerů a bránil jejich rychlému rozpadu pohlcováním nebezpečného ultrafialového záření.[50]

Vznik života pod ledem. Hypotéza pracuje s variantou, že teploty na rané Zemi byly kvůli nedostatečnému výkonu mladého Slunce velmi nízké a povrch oceánů pokrývala vrstva ledu. Chladná voda pod tímto ledovým krunýřem mohla být vhodným prostředím pro vznik života, chráněným před ultrafialovým zářením i dopady meteoritů. Teorie řeší problém s nestabilitou některých molekul v horkém prostředí. Některé reakce by však probíhaly zřejmě mnohem pomaleji a vznik živých buněk by trval velmi dlouho.

• lexander V. Vlassov spojuje chladné prostředí s možností vzniku RNA světa.[51] Jeden z experimentů Millerovy skupiny ukázal, že zamoniaku a kyanidu ponechaném v mrazícím boxu mezi lety 1972-1997 vzniklo sedm různých aminokyselin a jedenáct typů nukleových bází.[52][53] Christof Biebricher byl zase schopen v mrazivých podmínkách vytvořit molekuly RNA dlouhé 400 nukleových bází tak, že do směsi vložil malé množství nukleových bází - adeninu, cytosinu a guaninu - a jednoduchou "šablonu" RNA, podle které se nové molekuly tvořily.[54] Důvodem, proč tyto reakce probíhaly tak rychle při nízkých teplotách, je eutektické mrznutí. Když se vytvoří ledový krystal, zůstane čistý a připojují se k němu pouze molekuly vody. Nečistoty, jako např. sůl nebo kyanid, jsou vyloučeny a shlukují se dohromady, čímž spolu reagují častěji, než kdyby byly smíchány s vodou.

Vznik života pod povrchem Země. Tato teorie předpokládá, že organismy ukryté pod zemským povrchem, podobně jako některé současné zemní bakterie, mohly bez problémů přežít velké pozdní bombardování.[55]

Odkazy[editovat ' editovat zdroj]

Související články[editovat ' editovat zdroj]

• Vznik a vývoj vesmíru
• Biologická evoluce
• Ontogeneze
• Hadaikum
• Eoarchaikum

Reference[editovat ' editovat zdroj]

1. • kočit nahoru↑ https://phys.org/news/2015-10-life-earth-billion-years-agomuch.html - Life on Earth likely started 4.1 billion years ago-much earlier than scientists thought
2. Skočit nahoru↑ GLANSDORFF, N.. About the last common ancestor, the universal tree of life and lateral gene transfer: a reappraisal. Molecular Microbiology. 2000, roč. 38, s. 177-185.
3. Skočit nahoru↑ NOFFKE, Nora, CHRISTIAN, Daniel, WACEY, David, HAZEN, Robert M.: A Microbial Ecosystem in an Ancient Sabkha of the 3.49 Ga Pilbara, Western Australia, and Comparison with Mesoarchean, Neoproterozoic and Phanerozoic Examples. Referát 190. výročního jednání Americké geologické společnosti v Charlotte (USA), 6. listopad 2012 (anglicky)
4. Skočit nahoru↑ EDWARDS, Lin: Earliest evidence of life found: 3.49 billion years ago. PhysOrg, 4. leden 2013 (anglicky)
5. Skočit nahoru↑ MORSE, J. W., MacKenzie, F. T. Hadean Ocean Carbonate chemistry. Aquatic Geochemistry. 1998, roč. 4, s. 301-319. DOI:10.1023/A:1009632230875.
6. Skočit nahoru↑ WILDE, S. A., MacKenzie, F. T.; Valley, J. W.; Peck, W. H.; Graham, C. M. Evidence from detrital zircons for the existence of continental crust and oceans on the Earth 4.4 Gyr ago. Nature. 2001, roč. 409, čís. 6817, s. 175-178. DOI:10.1038/35051550. PMID 11196637.
7. Skočit nahoru↑ SLEEP, N. H., Zahnle, K. J.; Kasting, J. K.; Morowitz, H. J. Annihilation of ecosystems by large asteroid impacts on early Earth. Nature. 1989, roč. 342, čís. 6246, s. 139-142.DOI:10.1038/342139a0. PMID 11536616.
8. Skočit nahoru↑ MAHER, K. A., Stevenson, D. J. Impact frustration of the origin of life. Nature. 1988, roč. 331, čís. 6157, s. 612-614. DOI:10.1038/331612a0. PMID 11536595.
9. Skočit nahoru↑ ABRAMOV, A., Mojzsis, S.J. Thermal State of the Lithosphere During Late Heavy Bombardment: Implications for Early Life. AGU Fall Meeting 2008; abstrakt #V11E-08. 2008.
10. ↑ Skočit nahoru k:a b RAUCHFUSS, Horst. Chemical Evolution and the Origin of Life. [s.l.] : Springer, 2008. Dostupné online.
11. Skočit nahoru↑ ADAMČÍK, Richard. Vznik života [online]. . Dostupné online.
12. Skočit nahoru↑ LENNOX, J.. Aristotle's Philosophy of Biology: Studies in the Origins of Life Science
    • New York, NY : Cambridge Press, 2001. ISBN 978-0-521-65976-5. S. 229-258.
13. Skočit nahoru↑ BALME, D. M.. Development of Biology in Aristotle and Theophrastus: Theory of Spontaneous Generation. Phronesis: a journal for Ancient Philosophy
    • 1962, roč. 7, čís. 1-2, s. 91-104.DOI:10.1163/156852862X00052.
14. Skočit nahoru↑ DOBELL,, C.. Antony Van Leeuwenhoek and his little animals
    • New York : Dover Publications, 1960. ISBN 0-486-60594-9.
15. Skočit nahoru↑ OPARIN, A. I.. Origin of Life
    • [s.l.] : Dover Publications, New York, 1953. ISBN 0-486-60213-3. S. 196.
16. Skočit nahoru↑ First life on Earth; staženo 18. ledna 2008
17. Skočit nahoru↑ "It is often said that all the conditions for the first production of a living organism are now present, which could ever have been present. But if (and oh! what a big if!) we could conceive in some warm little pond, with all sorts of ammonia and phosphoric salts, light, heat, electricity, &c., present, that a proteine compound was chemically formed ready to undergo still more complex changes, at the present day such matter would be instantly devoured or absorbed, which would not have been the case before living creatures were formed." publikováno v: Darwin, Francis(ed.), 1887: The life and letters of Charles Darwin, including an autobiographical chapter. Volume 3. London: John Murray. p. 18
18. Skočit nahoru↑ ORÓ, J., Miller, S. L., Lazcano, A. The origin and early evolution of life on Earth. Annual Review of Earth and Planetary Sciences. 1990, roč. 18, s. 317-356.
19. Skočit nahoru↑ BERNAL, J.D.. Origins of Life. London : Wiedenfeld and Nicholson, 1969.
20. Skočit nahoru↑ BRYSON, B.. A short history of nearly everything
    • London : Black Swan, 2004. ISBN 0-552-99704-8. S. 300-302.
21. Skočit nahoru↑ OPARIN, A. I.. Vznik a vývoj života. Praha : Naše Vojsko, 1952.
22. Skočit nahoru↑ ZANNONI, D.. Respiration in Archaea and Bacteria: Diversity of 32 Procaryotic Respiratory Systems. [s.l.] : [s.n.]. S. 1 - 14.
23. Skočit nahoru↑ LAZCANO, A., Miller, S. L. On the Origin of Metabolic Pathways. Journal of Molecular Evolution. 1999, roč. 49, s. 1432.
24. Skočit nahoru↑ BATTISTUZZI, F. U., Feijao, A., Hedges, S. B. A genomic timescale of prokaryote evolution: Insights into the origin of methanogenesis, phototrophy, and the colonization of land. BMC Evolutionary Biology. 2004, roč. 4, s. 44-58..
25. Skočit nahoru↑ BECERRA, A., Delaye, L., Lazcano, A., Orgel, L. E. Protein disulfide oxidoreductases and the evolution of thermophily: Was the last common ancestor a heatloving microbe?. Journal of Molecular Evolution. 2007, roč. 65, s. 296-303.
26. Skočit nahoru↑ ORGEL, L. E.. Prebiotic adenine revisited: Eutectics and photochemistry. Origins of Life and Evolution of Biospheres. 2004, roč. 34, s. 361-369.DOI:10.1023/B:ORIG.0000029882.52156.c2.
27. Skočit nahoru↑ ROBERTSON, M. P., Miller, S. L. An efficient prebiotic synthesis of cytosine and uracil. Nature. 1995, roč. 375, čís. 6534, s. 772-774. DOI:10.1038/375772a0. PMID 7596408.
28. Skočit nahoru↑ BADA, J. L., Bigham, C., Miller, S. L. Impact Melting of Frozen Oceans on the Early Earth: Implications for the Origin of Life. Proceedings of the National Academy of Sciences. 1994, roč. 91, čís. 4, s. 1248-1250. Dostupné online. DOI:10.1073/pnas.91.4.1248. PMID 11539550.
29. Skočit nahoru↑ CLEAVES, H. J., Miller, S. L. Oceanic protection of prebiotic organic compounds from UV radiation. Proceedings of the National Academy of Sciences. 1998, roč. 95, s. 7260-7263..
30. Skočit nahoru↑ DIGIULIO, M.. The ocean abysses witnessed the origin of the genetic code. Gene. 2004, roč. 346, s. 7-12..
31. Skočit nahoru↑ KÖNNYŰ, B., Czárán, T., Szathmáry, E. Prebiotic replicase evolution in a surface-bound metabolic system: parasites as a source of adaptive evolution. BMC Evolutionary Biology. 2008, roč. 8, s. 267.
32. Skočit nahoru↑ LINE, M. A.. The enigma of the origin of life and its timing. Microbiology. 2002, roč. 148, s. 21-27.
33. • Skočit nahoru k:a b LAZCANO, A., Miller, S. L. The origin and early evolution of life: prebiotic chemistry, the pre-RNA world, and time.
    Cell
    • 1996, roč. 85, s. 793 - 798.
34. Skočit nahoru↑ JEFFARES, D. C., Poole, A. M. Were bacteria the first forms of life on Earth?. ActionBioscience [online]. prosinec 2000 [cit. 17.12.2012]. Dostupné online.
35. Skočit nahoru↑ SCHUSTER, P.. Evolution in silico and in vitro: the RNA model. Biological chemistry. 2001, roč. 382, s. 1301-1314.
36. Skočit nahoru↑ FITZ, D., Reiner, H., Rode, B. M. Chemical evolution toward the origin of life. Pure and Applied Chemistry. 2007, roč. 79, s. 2101-211.
37. • kočit nahoru↑ CARNY, O., Gazit, E. A model for the role of short self-assembled peptides in the very early stages of the origin of life.
    The FASEB Journal
    • 2005, roč. 19, s. 1051-1055.
38. Skočit nahoru↑ RUSSELL, M. J.. First life. American scientist. 2006, roč. 94, s. 32-39.
39. Skočit nahoru↑ BADA, J. L.. How life began on Earth: a status report. Earth and Planetary Science Letters. 2004, roč. 226, s. 1-15.
40. • kočit nahoru↑ LAZCANO, A., Miller, S. L. The origin and early evolution of life: prebiotic chemistry, the pre-RNA world, and time.
    Cell
    • 1996, roč. 85, s. 793-798.
41. Skočit nahoru↑ KAWAMURA, K.. Possible pathways before and after the RNA world on the basis of experimental and theoretical evidences. Viva Origino. 2005, roč. 33, s. 258.
42. • kočit nahoru↑ WÄCHTERSHÄUSER, G.. Origin of life in an iron-sulfur world. In BRACK, A..
    The Molecular Origins of Life: Assembling Pieces of the Puzzle
    • [s. l.] : Cambridge University Press, 1998. S. 206-218.
43. Skočit nahoru↑ RUSSELL, M. J., Hall, A. J., Mellersh, A. R. On the dissipation of thermal and chemical energies on the early Earth: the onsets of hydrothermal convection, chemiosmosis, genetically regulated metabolism and oxygenic photosynthesis. In IKAN, R.. Natural and laboratory simulated thermal geochemical processes. [s. l.] : Springer, 2003. S. 325-388.
44. ↑ Skočit nahoru k:a b CAIRNS-SMITH, A. G.. Seven clues to the origin of life. [s.l.] : [s.n.], 1985.
45. • kočit nahoru↑ FERRIS, J. P.. Mineral Catalysis and Prebiotic Synthesis: Montmorillonite-Catalyzed Formation of RNA.
    Elements
    • 2005, roč. 1, s. 145-149.
46. • kočit nahoru↑ BIONDI, E., Branciamore, S., Maurel, M., Gallori, E. Montmorillonite protection of an UV-irradiated hairpin ribozyme: evolution of the RNA world in a mineral environment.
    BMC Evolutionary Biology
    • 2007, roč. 7, s. S2-S8.
47. ↑ Skočit nahoru k:a b HAZEN, R. M.. Rocks, Minerals, and the Geochemical Origin of Life. Elements. 2005, roč. 1, s. 135-137..
48. Skočit nahoru↑ PARSONS, I., Lee, M. R., Smith, J. V. Biochemical evolution II: Origin of life in tubular microstructures in weathered feldspar surfaces. Proceedings of the National Academy of Sciences. 1998, roč. 95, s. 15173-15176.
49. Skočit nahoru↑ DEAMER, D. W., Dworkin, J. P., Sandford, S. A., Bernstein, M. P., Allamndola, L. J. The first cell membranes. Astrobiology. 2002, roč. 2, s. 371-381.
50. Skočit nahoru↑ MULKIDJANIAN, A. Y.. On the origin of life in the Zinc world: 1. Photosynthesizing, porous edifices built of hydrothermally precipitated zinc sulfide as cradles of life on Earth. Biology direct. 2009, roč. 4, s. 26..
51. • kočit nahoru↑ VLASSOV, A. V.. Mini-ribozymes and freezing environment: a new scenario for the early RNA world.
    Biogeosciences Discussions
    • 2005, roč. 2, s. 1719-1737.
52. Skočit nahoru↑ Did Life Evolve in Ice? - Arctic & Antarctic
    • [online]. DISCOVER Magazine, [cit. 2008-07-03]. [1]. (anglicky)
53. • kočit nahoru↑ LEVY, M., Miller, S. L., Brinton, K., Bada, J. L. Prebiotic synthesis of adenine and amino acids under Europa-like conditions.
    Icarus
    • 2000, roč. 145, čís. 2, s. 609-613.DOI:10.1006/icar.2000.6365. PMID 11543508.
54. Skočit nahoru↑ TRINKS, Hauke, Schröder, W., Biebricher, C. Ice And The Origin Of Life. Origins of Life and Evolution of the Biosphere
    • 2005, roč. 35, čís. 5, s. 429-445. Dostupné online.DOI:10.1007/s11084-005-5009-1. PMID 16231207.
55. Skočit nahoru↑ GOLD, T.. The Deep Hot Biosphere
    • New York : Springer, 1999. ISBN 0-387-98546-8.

Odkazy a literatura[editovat ' editovat zdroj]

• Diamanty možná odstartovaly život na Zemi. ideje.cz
  • [online]. Prague Media Group s.r.o. [cit. 2008-8-21]. Dostupné online.
• • aroslav Flegr: Evoluční biologie ISBN 80-200-1270-2 (kap. 10 - Vznik života)
• dokumentární seriál First life (anglicky)
• Přehled problematiky RNA světa (anglicky)
• Citace vědců vypovídající o složitosti naturalistického vysvětlení vzniku života [online]. . Dostupné online.

Člověk

(Přesměrováno z Lidé)Další významy jsou uvedeny v článku člověk (rozcestník).

Člověk

Homo erectus, vymřelý druh člověka
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)Kmen: strunatci (Chordata)Podkmen: obratlovci (Vertebrata)Nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda)Třída: savci (Mammalia)Podtřída: BoreoeutheriaNadřád: placentálové (Placentalia)

popř. Euarchontoglires (linie placentálů)

Řád: primáti (Primates)Podřád: vyšší primáti (Haplorrhini)Infrařád: opice (Simiformes)Oddělení: úzkonosí (Catarrhini)Nadčeleď: hominoidi (Hominoidea)Čeleď: hominidi (Hominidae)Podčeleď: Homininae (Homininae)Rod: člověk (Homo)
Linné, 1758
Druhy

• viz text

Sesterská skupina
šimpanz (Pan)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří jediný současně žijící druh člověka - člověk moudrý(Homo sapiens sapiens) a jeho blízcí vyhynulí příbuzní. Samec člověka se nazývá muž, samice žena, mládě člověka dítě. Odhaduje se, že rod je asi 2,8 milionu let starý.[1] Vznik rodu Homo se datuje do stejné doby, kdy se také objevují první kamenné nástroje, a tedy v době, kdy začíná nejstarší paleolit.

Všechny druhy, vyjma člověka moudrého, vyhynuly. Člověk vzpřímený vyhynul před 50 000 až 35 000 lety,[2] Homo neanderthalensisasi před 30 000 lety,[3] Homo floresiensis však až před 12 000 lety.[4] V Iwo Eleru byla nalezena také archaická forma Homo sapiensstará pouze 13 000 let.[5]

Obsah

[skrýt]

• 1Systematika rodu
• 2Charakteristika
• 3Evoluce
• 4Poznámky
• 5Reference
• 6Literatura
• 7Související články
• 8Externí odkazy

Systematika rodu[editovat ' editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Evoluce člověka.

Systematika se v souvislosti s novými paleontologickými nálezy mění. Některé druhy (např. Homo neanderthalensis) se někdy označují pouze jako poddruhy jiných druhů.

• †Homo naledi
• †Homo habilis (člověk zručný)
• †Homo rudolfensis (člověk východoafrický)
• †Homo ergaster (člověk dělný)
• †Homo erectus (člověk vzpřímený)
• †Homo floresiensis (člověk floreský) - sporný
• †Homo antecessor (člověk předchůdce)
• †Homo heidelbergensis, někdy Homo erectus heidelbergensis (člověk heidelberský)
• †Homo neanderthalensis (člověk neandrtálský), někdy Homo sapiens neanderthalensis
• †Homo rhodesiensis (člověk rhodéský)
• †Homo cepranensis
• †Homo georgicus (člověk gruzínský)
• Homo sapiens sapiens (člověk moudrý)

Za samostatný druh zatím nejsou uznáni neandrtálcům blízcí denisované, současníci Homo neanderthalensis i Homo sapiens(genetické analýzy naznačují, že se dokonce křížili s člověkem moudrým, konkrétně s Melanésany).[6][7]

Charakteristika[editovat ' editovat zdroj]

Všechny druhy rodu Homo používaly nástroje, jazyk a poměrně vyspělou kulturu. Z anatomických znaků je zásadní především zvětšení objemu mozku (vyjma Homo habilis více než 1000 ml), čelo od očí stoupá vzhůru, lebka se zakulacuje, dochází k určité redukci zubů, zkracování rukou a naopak prodlužování nohou[1].

• lověk se (jako ostatní současní hominini) živí rostlinnou i živočišnou potravou, obojí potrava je doložena i v paleontologických nálezech (v sídlištích shromážděné pevné části rostlin - pecky, skořápky - a rozbité kosti ze zvířat). Z rostlinné potravy je schopen trávit tuky, bílkoviny a většinu sacharidů (nikoli celulózu), z živočišné potravy přijímá zejména bílkoviny a tuky (kromě masa a vajec se u moderního člověka vyvinula schopnost i v dospělosti trávit mléko[pozn. 1]).

Modernějším druhům člověka, včetně jediného současně žijícího člověka moudrého, je vlastní užívání oděvů jednak pro ochranu před klimatickými vlivy a jinými mechanickými a tepelnými účinky okolního prostředí a jednak jako součást společenského chování a jeho znaků a určení role ve společnosti.

Evoluce[editovat ' editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Evoluce člověka.

Stále není jasné, z jaké linie hominidů se rod Homo vyvinul. Většina vědců se shoduje, že předkem byla jedna linie australopitéků (Australopithecus), tzv. gracilní australopitéci, mezi něž patří např. A. africanus či A. afarensis. Tato linie australopitéků měla menší čelist i zuby a živila se pravděpodobně jemnější potravou.[9]

Nejstarším paleontologickým nálezem, zařazovaným do rodu Homo, je africký Homo habilis, starý až 2,5 milionu let.[9] Už tento primitivní člověk měl proti australopitékům větší mozek (asi 600-750 ml) a také ustupující čelisti. Také u něj byly nalezeny jednoduché kamenné nástroje. Předpokládá se, že H. habilis nikdy neopustil africký kontinent.

Opustit Afriku se podařilo až člověku vzpřímenému, tedy druhu Homo erectus, který žil mezi 1,8 - 0,5 miliony lety. H. erectus osídlil například Indonésii,[9] ale podle nejnovějších objevů relativně brzy i Evropu.[10]

Nejmladší jsou fosílie druhů Homo neanderthalensis a Homo sapiens. Druhý z nich, tedy člověk moudrý, je jediným recentním zástupcem rodu. Dnes je lidí 7,0 miliard[11] a číslo neustále stoupá. Lidé již osídlili všechny kontinenty a dostali se i na zemskou orbitu.[12]

Poznámky[editovat ' editovat zdroj]

1. Skočit nahoru↑ Intolerance k laktóze, mléčnému cukru, přitom vymizela z genetických dispozic člověka až v nedávné minulosti, tisíce let poté, co byl domestikován mléko dávající dobytek a z mléka začal být připravován sýr.[8]

Reference[editovat ' editovat zdroj]

1. • Skočit nahoru k:a b https://vesmir.cz/2015/03/04/celist-etiopie-posouva-vznik-rodu-homo-casu-australopiteku/ - Čelist z Etiopie posouvá vznik rodu Homo do časů australopitéků
2. • kočit nahoru↑ https://smithsonianscience.org/2011/07/scientists-show-that-modern-humans-never-co-existed-with-homo-erectus/ - Scientists show that modern humans never co-existed with Homo erectus
3. Skočit nahoru↑ https://www.talkorigins.org/faqs/homs/species.html
4. Skočit nahoru↑ https://www.nature.com/nature/journal/v437/n7061/abs/nature04022.html;jsessionid=9CD9C67F1595B4054F48FC02256BD912
5. • kočit nahoru↑ https://www.nhm.ac.uk/about-us/news/2011/september/mystery-of-a-west-african-skull-from-13000-years-ago103799.html - Mystery of a West African skull from 13,000 years ago
6. • kočit nahoru↑ REICH, David; GREEN, Richard E.; KIRCHER, Martin, Johannes Krause, Nick Patterson, Eric Y. Durand, Bence Viola, Adrian W. Briggs, Udo Stenzel, Philip L. F. Johnson, Tomislav Maricic, Jeffrey M. Good, Tomas Marques-Bonet, Can Alkan, Qiaomei Fu, Swapan Mallick, Heng Li, Matthias Meyer, Evan E. Eichler, Mark Stoneking, Michael Richards, Sahra Talamo, Michael V. Shunkov, Anatoli P. Derevianko, Jean-Jacques Hublin
   et al. Genetic history of an archaic hominin group from Denisova Cave in Siberia. Nature
   • [online]. , 12. prosinec 2010, svazek 468, čís. 7327, s. 1053-1060. Abstrakt. Dostupné online. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/nature09710. ((anglicky))
7. Skočit nahoru↑ Siberian Fossils Were Neanderthals' Eastern Cousins, DNA Reveals (popularizační článek k předchozí referenci), The New York Times, 22. 12. 2010 (anglicky)
8. Skočit nahoru↑ Ancient Europeans intolerant to lactose for 5,000 years after they adopted agriculture. Phys.org [online]. , 21. říjen 2014. Dostupné online. (anglicky)
9. ↑ Skočit nahoru k:a b c CAMPBELL, Neil A.; REECE, Jane B.. Biologie. Praha : Computer press, 2006. S. 1332.
10. Skočit nahoru↑ PETR, J. (2008): Nejstarší Evropan(ka), Osel.cz, https://osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=3435
11. • kočit nahoru↑ CIA - The World Factbook https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/print/xx.html
12. Skočit nahoru↑ World POPClock Projection, https://www.census.gov/ipc/www/popclockworld.html

Literatura[editovat ' editovat zdroj]

• DUNBAR, Robin. Příběh rodu homo
  • Překlad Jana Enderlová. Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1715-4.
• SVOBODA, J. - MACHLÁŇ, M., Předkové. Evoluce člověka. Praha: Academia 2015

Související články[editovat ' editovat zdroj]

• Ekumena
• Homo
• Lid

Externí odkazy[editovat ' editovat zdroj]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu člověk ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo člověk ve Wikislovníku
• Téma Člověk ve Wikicitátech
• (anglicky) Homo genus - rod Homo

Člověk moudrý

(Přesměrováno z Homo sapiens sapiens)Další významy jsou uvedeny v článku člověk (rozcestník).Další významy jsou uvedeny v článku Homo Sapiens (rozcestník).

Člověk moudrý

Základní anatomická poloha těla ženy a muže.
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)Kmen: strunatci (Chordata)Podkmen: obratlovci (Vertebrata)Nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda)Třída: savci (Mammalia)Nadřád: placentálové (Placentalia)Řád: primáti (Primates)Podřád: vyšší primáti (Haplorrhini)Infrařád: opice (Simiformes)Oddělení: úzkonosí (Catarrhini)Nadčeleď: hominoidi (Hominoidea)Čeleď: hominidi (Hominidae)Podčeleď: lidé (Homininae)Rod: člověk (Homo)Druh: člověk moudrý (H. sapiens)
Binomické jméno
Homo sapiens
Carl Linné, 1758
Poddruhy

• Homo sapiens sapiens
• †Homo sapiens idaltu
• †Homo sapiens palestinus
• †Homo sapiens steinheimensis

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Člověk moudrý (Homo sapiens sapiens), též člověk rozumný, běžně označován jako člověk (všichni lidé dohromady paklidstvo), což je ale také označení celého rodu Homo, je jediným žijícím druhem rodu Homo. Je pro něj charakteristické vertikální držení těla, rozumová inteligence a schopnost mluvit. Člověk je rovněž bytost, která si uvědomuje sama sebe, subjekt socio-historické činnosti a kultury.

Charakteristickým rysem dnešního člověka je schopnost vyrábět komplexní nástroje a použít je k ovlivnění svého okolí (přestože také jiní živočichové, např. všichni žijící zástupci nadčeledi Hominoidea (orangutan, šimpanz, gorila), umějí použít jednoduché nástroje).

Obsah

[skrýt]

• 1Evoluce
  • 1.1Teorie
    • 1.1.1Multiregionální teorie
    • 1.1.2Teorie
      • ut-of-Africa
    • 1.1.3Teorie difuzní vlny
  • 1.2Paleontologické nálezy
• 2Vývoj jedince
• 3Anatomie člověka
• 4Člověk v náboženství
• 5Psychologie
• 6Kultura
• 7Nástroje
• 8Genom
• 9Odkazy
  • 9.1Reference
  • 9.2Související články
  • 9.3Externí odkazy

Evoluce[editovat ' editovat zdroj]

Historie rozšíření člověka (údaje jsou v letech před současností).

Vývoj člověka (antropogeneze) je postupná evoluce rodu Homo. Během čtvrtohor do své poslední fáze dospěl vývojový proces, který začal u primitivních primátů v paleocénu a který skončil vznikem moderního člověka Homo sapiens - asi před 200 000 lety.

Teorie[editovat ' editovat zdroj]

• eorie vzniku člověka moderního typu (Homo sapiens) v současné době prochází překotným vývojem na základě nově získaných genetických poznatků. Po dlouhou dobu existují dvě teorie - multiregionální teorie a teorie
• ut-of-Africa

, které byly poměrně nedávno doplněny o kompromisní teorii difúzní vlny.[1]

Multiregionální teorie[editovat ' editovat zdroj]

Podle tzv. multiregionální teorie se Homo sapiens vyvinul několikrát nezávisle z lokálních populací Homo erectus. Zastánci této teorie jsou logicky toho názoru, že neandrtálci jsou poddruh moderního člověka (tedy Homo sapiens neanderthalensis). Později vzájemným křížením došlo k unifikaci jednotlivých populací.

Teorie

• ut-of-Africa

[editovat ' editovat zdroj]

Teorie

• ut-of-Africa

(tzn. šíření z Afriky) tvrdí, že všichni moderní lidé pocházejí z jediného evolučního centra v Africe, přičemž nějakým způsobem nahradili (možná i vyhubili) starší eurasijské populace, aniž by se s nimi plodně křížili, což by znamenalo, že si jsou jednotlivé světové populace lidstva daleko bližší.

Teorie difuzní vlny[editovat ' editovat zdroj]

Teorie difuzní vlny je relativně nedávným pokusem o kompromis mezi těmito dvěma pohledy. Zdůrazňuje africký původ anatomicky moderního člověka, ale zároveň připouští možnost, že některé jeho populace, migrující mimo Afriku, se v omezené míře plodně křížily s archaickými zástupci rodu Homo z Eurasie. Tímto způsobem jejich geny "difundovaly" do genofondu anatomicky moderních lidí.[1]

Paleontologické nálezy[editovat ' editovat zdroj]

dívčí novorozenec (1 den)Chlapec v předškolním věkuTvář dospělé ženy (Edyta Herbuś ve věku 27 let)Důchodce (přes 60 let)

Na základě nových objevů je možné, že první zástupci člověka rozumného vznikli již před asi 280 000 let, tedy o 80 tisíc let dříve, než se předpokládalo.[2] Podle genetických studií může být moderní člověk i starší než 300 000 let.[3]

K nejstarším paleontologickým nálezům Homo sapiens nyní patří 190 000 let staré nálezy (Omo, Etiopie). Dalšími jsou pak 160 000 let staré (Jebel Irhoud, Maroko) a zhruba 100 000 let staré (Qafzeh a Skhul, Izrael; Klasies River Caves, Jižní Afrika). Poté následují nálezy až ze svrchního paleolitu.

Dalším výskytem je Asie a až pak Evropa.[4]

Podle paleontologických nálezů se zdá, že lidé zcela moderního typu (zvaní také kromaňonci) přišli do Evropy asi před 45 000 lety. Zde postupně nahradili neandrtálce a došlo ke křížení obou populací. Přibližně 1-4 % genetické informace lidí nepocházejících ze subsaharské Afriky je neandrtálského původu.[5] Neandrtálci vyhynuli asi před 24 tisíci let. V Evropě se shodují nálezy s genetickými daty.[6]

Vývoj jedince[editovat ' editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku ontogeneze člověka.

• prenatální období[7]
  • oplozené vajíčko (zygota) od oplození do konce 1. týdne[7]
  • embryo (zárodek) 2. týden - 8. týden[7]
  • fetus (plod) 9. týden - porod[7]
• • ovorozenecké období 1. den - 28 dní[7]
  • (perinatální období - doba porodu až 24 hodin po porodu)[7]
• kojenec 28 dní - 1 rok[7]
• • atolecí období 1 rok - 3 roky[7]
  • mladší batolecí období 1-2 roky[7]
  • starší batolecí období 2-3 roky[7]
• předškolní období 3-6 (7) let[7]
• • kolní období 6 (7) - 15 let[7]
  • mladší školní období 6-11 let[7]
  • starší školní období 11-15 let (puberta)[7]
• • ospívání - adolescence 15-20 let[7]
• • ospělost 20-65 let[7]
  • mladší dospělost 20-35 let[7]
  • střední dospělost 35-50 let[7]
  • starší dospělost 50-65 let[7]
• stáří 65 a více let[7]
  • presénium (stárnutí) 65-75 let[7]
  • sénium (stáří) 75-85 let[7]
  • dlouhověkost nad 85 let[7]

V každé fázi ontogenetického vývoje můžeme pozorovat řadu změn.[7] Tyto změny jsou dvojího druhu: růstové a vývojové.[7] Oba procesy jsou primárně určeny dědičnými faktory, jejichž uplatnění však ovlivňují faktory prostředí.[7]

V období stáří život jedince přirozeně končí smrtí. S mrtvým tělem je lidmi podle všeobecného etického kodexu zacházeno s velkou úctoua je spáleno nebo pohřbeno do země, a to s obřadem či výjimečně bez obřadu. Pro určení příčiny úmrtí lze před pohřbem provést pitvu.

Názvy jedinců podle stupně vývinu, stáří, příbuzenství a společenského postavení pak také jsou:

• Dítě (krajově též děcko) - označení obou pohlaví, zhruba do věku konce školního období (obecněji pak slovo vyjadřuje, že je jedinec potomkem své matky/otce)
• • ívka (též děvče, hovorově pak holka) - označení samičího pohlaví v období nejčastěji od začátku školního období do konce dospívání, ale může být použito i pro ranější fáze (holčička, děvčátko)
  • Slečna - označení děvčete či mladé ženy, která není vdaná
• Chlapec (též hoch, hovorově pak kluk) - označení samčího pohlaví v období nejčastěji od začátku školního období do konce dospívání, ale může být použito i pro ranější fáze (chlapeček)
• • ena (lidově též ženská) - označení samičího pohlaví v období od začátku dospělosti do smrti
  • Matka (též máma) - označení samičího pohlaví, které vyjadřuje, že je žena rodičkou dítěte
  • Stařenka - označení samičího pohlaví v období od začátku stáří do smrti
  • Babička - označení samičího pohlaví, které vyjadřuje, že dítě ženy je matkou/otcem, obecněji též synonymum pro stařenku
  • Paní - všednější společenský titul ženy od dospělosti
  • Dáma (též madam) - urozenější společenský titul ženy od dospělosti
• • už (lidově též chlap) - označení samčího pohlaví v období od začátku dospělosti do smrti
  • Otec (též táta) - označení samčího pohlaví, které vyjadřuje, že je muž rodičem dítěte
  • Stařec - označení samčího pohlaví v období od začátku stáří do smrti
  • Dědeček - označení samčího pohlaví, které vyjadřuje, že dítě muže je matkou/otcem, obecněji též synonymum pro starce
  • Pan - společenský titul muže od dospělosti

Anatomie člověka[editovat ' editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku lidské tělo.

• menší postava (než Homo erectus)
• vytváří se brada
• zvětšení mozkovny
• malé nadočnicové oblouky
• zřetelný nos
• silně redukované ochlupení

Člověk dokáže krátkodobě (v rekordních případech) vyvinout rychlost až 36 km/h.[8]

Člověk v náboženství[editovat ' editovat zdroj]

Drtivá většina náboženských systémů (křesťanství, židovství, islám, hinduismus a mnohé další) připisují člověku nesmrtelnou duši. Ve většině teistických náboženství byl člověk stvořen Bohem či bohy. Podle židovského kalendáře, který Židé i některé křesťanské směry počítají od biblického stvoření světa, k tomuto stvoření došlo asi před 5 700 roky.

• stvoření
• duše

Psychologie[editovat ' editovat zdroj]

• vnímání
• city
• vůle
• vědomí
• činnost

Kultura[editovat ' editovat zdroj]

• postupně vznikl rod pokrevně příbuzných
• v jeskyních, chatách z kostí, paroží, větví
• sběr, specializovaný lov velké zvěře
• měl představy o "duši" člověka ⇒ první pohřby (skrčená poloha, nástroje a zbraně mrtvého)
• řeč, schopnost myšlení
• lidská osobnost
• rodina
• společenské vztahy
• práce
• odpočinek

Nástroje[editovat ' editovat zdroj]

Člověk je schopen dlouhodobého plánování činností, předávání znalostí. Díky tomu je schopen v průběhu generací průběžně vylepšovat nástroje. Mezi technologie, které člověk ovládl je:

Homo sapiens:

• Kamenné a kostěné nože
• Dokonalejší nástroje: hroty, škrabadla,rydla
• člověk dnešního typu:
• rozdělání ohně
• výroba nových lepších nástrojů pomocí již existujících nástrojů
• zpracování dřeva, kamene, výroby kovů a dalších materiálů
• vojenské technologie např. oštěpy, střelné zbraně, tanky, stíhací letouny, jaderné zbraně
• možnost přenášení a uchovávání informací na základě nástrojů písmo, knihtisk, telefon, radio, televize, internet

Genom[editovat ' editovat zdroj]

Karyotyp tělní buňky mužePodrobnější informace naleznete v článku lidský genom.

Lidský genom je souhrn veškeré genetické informace zapsané v DNA uvnitř lidských buněk. Současný člověk je řazen mezi eukaryotickéorganizmy, a tak obsahuje DNA uvnitř buněčného jádra a dále ovšem i v mitochondriích (tzv. mitochondriální DNA). V jádře je však genetické informace nejvíce. V tělních buňkách se vyskytuje diploidní jaderný genom, což v praxi znamená, že každý gen je přítomen v buňce dvakrát (výjimkou jsou geny na pohlavních chromozomech u muže).

Lidská jaderná DNA, která se skládá v haploidním stavu z 3,2 miliardy párů bází (tedy 3,2 Gbp) a obsahuje 20-25 tisíc genů, což je mimochodem počet genů srovnatelný například s hlísticí Caenorhabditis elegans.[9][10] Některé prameny udávají pouhých 18 000 genů.[11]Jaderný genom je rozeset po 23 párech chromozomů, z toho jeden pár je představován pohlavními chromozomy X a Y. Samotné geny kódující bílkoviny však tvoří pouhých 1,5% genomu, zbytek představují buď geny kódující různé druhy RNA, nebo různé regulační sekvence, introny a tzv. junk DNA ("odpadní" DNA) bez známé funkce.[12]

Odkazy[editovat ' editovat zdroj]

Reference[editovat ' editovat zdroj]

1. ↑ Skočit nahoru k:a b DUDA, Pavel; ZRZAVÝ, Jan. Přepisování evoluční historie lidského rodu. Vesmír
   • [online]. , 10. duben 2014, roč. 93, čís. 4, s. 208-212. Dostupné online. ISSN 1214-4029.
2. • kočit nahoru↑ https://news.nationalgeographic.com/news/2008/12/081203-homo-sapien-missions.html
3. Skočit nahoru↑ Šok: Překvapivě starý lidský chromozom Y
4. • kočit nahoru↑ https://phys.org/news/2015-10-modern-humans-africa-sooner-thought.html - Modern humans out of Africa sooner than thought
5. Skočit nahoru↑ Geny dokazují, že neandrtálci byli předchůdci lidí, iHNed.cz, 7. května 2010
6. Skočit nahoru↑ CAMPBELL, Neil A.; REECE, Jane B.. Biologie. Praha : Computer press, 2006. S. 1332.
7. ↑ Skočit nahoru k:a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z Havelková Marie, Ontogeneze člověka, orientační pohled na předmět, formát .doc
8. Skočit nahoru↑ BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.
9. Skočit nahoru↑ ROBERT C. KING; WILLIAM D. STANSFIELD; PAMELA K. MULLIGAN. A Dictionary of Genetics, Seventh Edition. [s.l.] : Oxford University Press, 2006.
10. Skočit nahoru↑ https://www.wormbase.org/wiki/index.php/WS205
11. Skočit nahoru↑ Pie chart human genome; https://www.pantherdb.org/chart/summary/pantherChart.jsp?filterLevel=1&chartType=1&listType=1&type=1&species=human&filter=NP
12. Skočit nahoru↑ International Human Genome Sequencing Consortium. Initial sequencing and analysis of the human genome.. Nature. 2001, roč. 409, čís. 6822, s. 860-921. DOI:10.1038/35057062.PMID 11237011. [1]

Související články[editovat ' editovat zdroj]

• Behaviorální modernita
• Homininae
• Lidská rasa
• Světová populace

Externí odkazy[editovat ' editovat zdroj]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu člověk ve Wikimedia Commons
• Téma Člověk ve Wikicitátech
• Galerie člověk ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo člověk ve Wikislovníku
• Taxon Homo sapiens sapiens ve Wikidruzích

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. 

Hominidé

Hominidé

Orangutan
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)Kmen: strunatci (Chordata)Podkmen: obratlovci (Vertebrata)Nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda)Třída: savci (Mammalia)Nadřád: placentálové (Placentalia)Řád: primáti (Primates)Podřád: vyšší primáti (Haplorrhini)Infrařád: opice (Simiformes)Oddělení: úzkonosí (Catarrhini)Nadčeleď: hominoidi (Hominoidea)Čeleď: hominidé (Hominidae)
Gray, 1825
rody

• orangutan (Pongo)
• gorila (Gorilla)
• šimpanz (Pan)
• člověk (Homo)

Sesterská skupina
gibonovití (Hylobatidae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Dnešní člověk s lebkou fosilníhoaustralopitékaPřehled miocénních hominidů

Hominidé[1] (Hominidae) je čeleď primátů z nadčeledi hominoidi (Hominoidea). Někdy se uvádí český název čeledi Hominidae jako "lidem podobní".

Je třeba odlišovat:

• Hominoidi (Hominoidea) - skupina spojující gibony a hominidy.
• Hominidé (Hominidae) - skupina spojující orangutany, gorily, šimpanze a lidi.

Obsah

[skrýt]

• 1Společné znaky
• 2Vývoj
• 3Rozšíření
• 4Systematické změny
• 5Třídění recentních hominidů
• 6Odkazy
  • 6.1Reference
  • 6.2Literatura
  • 6.3Související články
  • 6.4Externí odkazy

Společné znaky[editovat ' editovat zdroj]

Hominidé jsou středně velcí až velcí savci s výrazným pohlavním dimorfismem u orangutanů a goril a méně zřetelným u šimpanzů a lidí. Živí se plody, listy, pozemní vegetací a často i živočišnou stravou. Jsou schopni se adaptovat k životu v různých typechekosystémů. Jsou typičtí poměrně řídkou srstí. Všechny druhy používají alespoň částečnou bipedii a brachiaci. Většina zástupců čeledi Hominidae umí velmi dobře manipulovat s nástroji a často je i vyrábět. Mnozí hominidé mají analytické schopnosti, umí napodobovat a uvědomují si vlastní osobnost.

Kosti obličejové části lebky jsou poměrně široké a robustní, spodní čelist je hluboká. Chrup je nespecializovaný, zejména krátké a velké třenové zuby a archaicky utvářené stoličky. Řezáky jsou široké, ale zároveň poměrně vysoké. Mozkovna je v poměru k rozměrům celé lebky relativně velká. Také mozek je poměrně velký, s rozsáhlým zbrázděním mozkové kůry. Pyramidové dráhy jsou rozvinuté. Základním smyslovým orgánem je zrak, zatímco sluch má význam zejména v komunikaci.

Postkraniální kostra je dobře přizpůsobená pohybu v částečně nebo zcela vzpřímeném postoji i závěsu na předních končetinách.Dlouhé kosti končetin jsou široké, s velkými hlavicemi. Výrazně je rozvinuto svalstvo zad a pánve, stejně jako mimické svaly. Ruka je schopná silného úchopu i jemné manipulace.

Všichni hominidé jsou si navzájem velmi podobní složením krve i geneticky. Orangutani, gorily i šimpanzi mají 48 chromozómů, zatímco lidé jen 46. Tento rozdíl však mohl vzniknout běžnou chromozomální mutací, takže neznamená výraznou genetickou odlišnost. Je ovšem zásadní pro nemožnost křížení lidí s kterýmkoliv jiným rodem, byť ze stejné čeledě. Orangutani, gorily i šimpanzi jsou vnímaví ke specifickým lidským nemocem, proti kterým jsou jiní primáti odolní.

Ontogeneze je dlouhá, a první početí přichází za normálních okolností až několik let po dosažení pohlavní zralosti. Typickým znakem je dlouhé sociální dozrávání. Důležitá je úloha učení, a to jak při zapojování se do sociální struktury, tak při poznávání prostředí, typu potravy, predátorů i při lokomoci. V tomto procesu hrají u všech hominidů zásadní úlohu samice - matky. Samci pečují o mláďata méně často.

Chování i komunikace jsou vysoce rozvinuté. Důležitou roli ve složité sociální struktuře hraje kontaktní chování (objímání, doteky, uchopování rukou) a neverbální komunikace symbolizovaným chováním, jako jsou hrozby, usmiřování, rituály při setkávání a podobně. Princip dominance bývá uplatňován značně složitým způsobem. Významnou roli mají postkonfliktní mechanismy, jako je usmiřování a utěšování. V chování všech druhů je možno pozorovat alespoň elementy emocí, které souvisí i s rozvinutou mimikou.

Vývoj[editovat ' editovat zdroj]

• oligocénu, zhruba před 25 - 30 miliony let se od úzkonosých opic Starého světa oddělila nadčeleď Hominoidea. Následující geologické období - miocén - bylo zlatým věkem hominoidů. Došlo během něj k velkému rozvoji celé nadčeledi a ke vzniku mnoha různých vývojových větví. Zlomkovité paleontologické nálezy hominoidů však komplikují poznávání těchto procesů. Velká část rodů je známá pouze z torzovitě dochovaných koster, převážně jen z fragmentů lebek, čelistí, zubů a podobně. Mnohé důležité identifikační znaky na nich proto nelze pozorovat a porovnávat. Mnohdy je velmi obtížné přesně určit příbuzenské vztahy i jejich pozici v evoluci.[2]

• hruba před 18 - 20 miliony let došlo podle analýzy DNA k oddělení vlastních hominidů od gibonovitých (Hylobatidae).[3] Přibližně ve stejné době (před 17-18 miliony let) se hominoidi rozšířili z Afriky i do Evropy a Asie, přičemž podle dosavadních nálezů nelze rozhodnout, zda se linie hominidů vytvořila již v Africe nebo až v Eurasii. Nejstarší dosud známí hominidé (Dryopithecus, Sivapithecus, Pierolapithecus) byli nalezeni v Evropě a v Asii. Zde se úspěšně adaptovali a obsadili volné ekologické i potravní niky. Došlo tak ke vzniku mnoha nových rodů a druhů.[4]

V Africe jsou naopak nálezy hominidů v této době velmi vzácné a přibývá jich až v závěru miocénu. Dosud není jisté, zda zástupci nadčeledi Hominoidea v Africe na počátku středního miocénu téměř nebo zcela vyhynuli a byli později převrstveni hominidy z Eurasie,[5] nebo zda hlavní vývojová linie směrem k dnešním lidoopům pokračovala nerušeně v Africe, avšak v oblastech, které neměly vhodné podmínky pro fosilizaci.[6] Jednotlivé rody z Afriky, Evropy i Asie se spolu navíc mohly různým způsobem prolínat a v současnosti nelze určit, která z linií vymřela bez potomků a z které vzešli předci moderních hominidů. Lépe doložený je vývoj dnešního orangutana v jihovýchodní Asii (fosilní rody Sivapithecus, Lufengpithecus, Khoratpithecus) a člověka v Africe (Sahelanthropus, Orrorin, Ardipithecus, Australopithecus), zatímco fosilní předchůdci šimpanzů a goril jsou prakticky neznámí. Může to být způsobeno právě i tím, že šimpanzi a gorily žijí v prostředí, kde se fosilie dochovávají jen vzácně.

• o konce miocénu většina zástupců nadčeledi Hominoidea, včetně mnoha hominidů vyhynula. Vymírání úspěšné nadčeledi je dáváno do souvislosti s dalším vysušováním a ochlazováním klimatu a ústupem subtropického klimatického pásu blíž krovníku. Spolu s lesními porosty se do výrazně zmenšených oblastí tropů a subtropů stahovali i hominidé. Opustili Evropu i rozsáhlé oblasti Asie a v současnosti obývající jen značně omezené regiony Asie a Afriky.[7] Geografické i klimatické změny však na druhou stranu mohly ve východní Africe stimulovat rychlý rozvoj přizpůsobivějších forem, aby se tam v závěru miocénu objevili první bipední tvorové, směřující ke vzniku rodu Homo.[7] V pliocénu se pak již všechny rody současných hominidů - orangutani, gorily, šimpanzi i lidé - vyvíjeli zcela samostatně.

Rozšíření[editovat ' editovat zdroj]

Hominidé jsou jedinou čeledí, jejíž zástupci (lidé) jsou rozšíření po celém světě. Zbývající rody však žijí v úzce vymezených oblastech a některým hrozí i vymizení.

• Orangutani žijí ve vysokých deštných pralesích na ostrovech Borneo a Sumatra v jihovýchodní Asii.
• Gorily obývají africké pralesy od řeky Cross v jižní Nigérii až po ústí řeky Zaire. Na východě sahá areál jejich rozšíření přes Demokratickou republiku Kongo, hory Itombwe až k pohořím Kahuzi (s národním parkem Kahuzi-Biega) a Virunga. Izolovaná populace žije také v pralese Kayonza v severozápadní Ugandě.
• Šimpanzi jsou domovem v pralesích od státu Guinea-Bissau přes Republiku Kongo, Demokratickou republiku Kongo až po Ugandu a jižně až k jezeru Tanganika. Nejsou vázáni jen na deštné pralesy, ale pronikají i do lesnaté savany a do horských pralesů až do nadmořské výšky 3000 m nad mořem.

Systematické změny[editovat ' editovat zdroj]

Ještě v 80. letech 20. století patřili do čeledi Hominidae pouze člověku podobní australopitéci a rod Homo sensu lato. Rozvoj psychologie a etologie začal výrazně narušovat výlučnost a jasnou definovatelnost čeledi Hominidae z hlediska schopností komunikace, analytického myšlení, uvědomění si vlastní osobnosti, používání nástrojů, sdílení potravy a mnoha dalších psychických a sociálních vlastností, které byly do té doby považovány za výhradně hominidní. Důležitým impulsem pro taxonomické změny byly molekulárně-genetické studie, které prokázaly, že rozdíly v genetickém vybavení jednotlivých lidoopů a lidí jsou téměř zanedbatelné.

To vedlo k zahrnutí gorily a šimpanze do podčeledi Homininae. Současné studie však vyvracejí blízkou příbuznost šimpanzů a gorily. Geneticky je gorila šimpanzům vzdálenější, než je šimpanz člověku. Zároveň byla do čeledi Hominidae včleněna také podčeleď orangutani (Ponginae), a to také z toho důvodu, že v některých znacích, například ve stavbě vnitřních orgánů, je orangutan člověku velmi podobný. Orangutan také běžně úspěšně prochází zrcadlovým testem, který byl u goril mnohdy neúspěšný.

Starší taxonomie hominoidůNejnovější taxonomie hominoidů

Novější systematické členění nadčeledi Hominoidea, které lépe vyhovuje vývojovým vztahům, se dotklo i čeledi Hominidae a jejího rozdělení na podčeledi. S vypuštěním fosilních rodů vypadá následovně:

• čeleď hominidé
  • podčeleď orangutani
    • rod orangutan
  • podčeleď homidi
    • rod gorila
    • rod šimpanz
    • rod člověk

Třídění recentních hominidů[editovat ' editovat zdroj]

• čeleď hominidé (Hominidae) Gray, 1825
  • podčeleď orangutani (Ponginae) Elliot, 1912
    • rod orangutan (Pongo) Lacépède, 1799
      • druh orangutan bornejský (Pongo pygmaeus) Linnaeus, 1760 ohrožený druh
        • poddruh orangutan západní (Pongo pygmaeus pygmaeus) Linnaeus, 1760
        • poddruh orangutan jižní (Pongo pygmaeus wurmbii) Tiedemann, 1808
        • poddruh orangutan sabažský (Pongo pygmaeus morio) Owen, 1837
      • druh orangutan sumaterský (Pongo abelii) Lesson, 1827 kriticky ohrožený druh
  • podčeleď homidi (Homininae) Goodman, 1975
    • tribus gorily (Gorilini)
      • rod gorila (Gorilla) Geoffroy, 1852
        • druh gorila obecná (Gorilla gorilla) Savage, 1847 kriticky ohrožený druh
          • poddruh gorila nigérijská (Gorilla gorilla dielhi) Matschie, 1904
          • poddruh gorila nížinná (Gorilla gorilla gorilla) Savage, 1847
        • druh gorila větší (Gorilla beringei) Matschie, 1903 ohrožený druh
          • poddruh gorila horská (Gorilla beringei beringei) Matschie, 1903
          • poddruh gorila východní (Gorilla beringei graueri) Matschie, 1914
    • tribus Hominini Gray, 1825[8]
      • podtribus šimpanzi (Panina)
        • rod šimpanz (Pan) Oken, 1816
          • druh šimpanz učenlivý (Pan troglodytes) Blumenbach, 1775 ohrožený druh
            • poddruh šimpanz čego (Pan troglodytes troglodytes) Blumenbach, 1775
            • poddruh šimpanz nigérijský (Pan troglodytes vellerosus) Gray, 1862
            • poddruh šimpanz severovýchodní) (Pan troglodytes schweinfurthii) Giglioli, 1872
            • poddruh šimpanz východní (Pan troglodytes marungensis) Noack, 1887
            • poddruh šimpanz hornoguinejský (Pan troglodyte verus) Schwarz, 1934
          • druh šimpanz bonobo (Pan paniscus) Schwarz, 1929 ohrožený druh
      • podtribus lidé (Hominina)
        • rod člověk (Homo) Linnaeus, 1758
          • druh člověk moudrý (Homo sapiens) Linnaeus, 1758

Odkazy[editovat ' editovat zdroj]

Reference[editovat ' editovat zdroj]

1. Skočit nahoru↑ Skloňování slova hominid (Ústav pro jazyk český)
2. Skočit nahoru↑ BEGUN, D. R. Fossil record of Miocene hominoids. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 2. Berlín : Springer, 2007. S. 921 - 977.
3. Skočit nahoru↑ DAWKINS, R. Příběh předka: pouť k úsvitu života. Praha : Academia, 2008. 831 s.
4. Skočit nahoru↑ SENUT, B. Origin of hominids: European or African origin, neither or both?. Estudios Geologicos. 2011, roč. 67, s. 395 - 409.
5. Skočit nahoru↑ BEGUN, D. R. Planet of the Apes. Scientific American. 2003, roč. 289, s. 74 - 83.
6. Skočit nahoru↑ CONROY, G. C. Reconstructing human origins. New York : W. W. Norton & company, 1997. 547 s.
7. ↑ Skočit nahoru k:a b KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín : Springer, 2007. S. 1347 - 1377.
8. Skočit nahoru↑ tribus Hominini
   • [online]. BioLib, [cit. 2013-02-21]. Dostupné online.

Literatura[editovat ' editovat zdroj]

• • áclav Vančata: Primatologie, 2. díl. Catarrhina - opice a lidoopi, Univerzita Karlova, PedF, Praha 2003, ISBN 80-7290-127-3
• Václav Vančata: Paleoantropologie - přehled fylogeneze člověka a jeho předků, Masarykova universita v Brně, Brno 2003

Související články[editovat ' editovat zdroj]

• Evoluce člověka
• Ontogeneze člověka
• Seznam vyhynulých hominoidů

Externí odkazy[editovat ' editovat zdroj]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hominidé ve Wikimedia Commons

Proterozoikum

Geologický čas
fanerozoikum kenozoikum kvartér
neogén
paleogén
mezozoikum
(druhohory) křída
jura
trias
paleozoikum
(prvohory) perm
karbon
devon
silur
ordovik
kambrium
proterozoikum
archaikum
hadaikum

Proterozoikum (jinak také starohory) označuje eon, který datujeme do období před 2,5 miliardami až 542 milióny let. V tomto období vznikly první mnohobuněčné organismy, řasy. Také se objevuje první známý superkontinent Rodinie. Pokračuje vrásnění (např.Grenvillské vrásnění) a vznikají štíty, středy dnešních kontinentů, a nezvrásněné okraje, tabule.

Proterozoikum se dělí na paleoproterozoikum (starší starohory před 2,5 až 1,6 miliardy let), mezoproterozoikum (střední starohory před 1,6 až 1 miliardou let) a neoproterozoikum (mladší starohory před 1 miliardou až 542 milióny let).

Proterozoiku předcházelo archaikum (prahory). Po proterozoiku následoval eon fanerozoikum, éra paleozoikum (prvohory) a periodakambrium.

Vývoj života[editovat ' editovat zdroj]

• proterozoiku jsou důkazy o existenci života stále vzácné. S určitostí je možné tvrdit, že v tomto období existovaly bakterie a sinice a předpokládá se vznik organismů s buněčným jádrem, zejména řas. Na konci proterozoika se už rozvíjely i mnohobuněčné organismy (láčkovci, kroužkovci, členovci) - úplně první výskyt je z období před 2 miliardami let ze západního Texasu. Dvě velké ledové periody přinesly útlum ve vývoji a začátkem kambria začíná populační exploze. Ze starohor je známý i první organismus se sexuálním mechanismem rozmnožování (tj. rozdílné orgány samčích a samičích rostlin) - červená řasa

Bangiomorpha pubescens.

Nové bakterie v mořích[editovat ' editovat zdroj]

Ve všech okrajových mořích prakontinentů, do kterého se sjednotily kratony, se objevily jednobuněčné bakterie (Schizomycetes), které se začaly rychle rozmnožovat. Uskutečňovaly fotosyntézu a odebraly tak z mořské vody oxid uhličitý, přičemž vylučovaly uhličitany. Nové bakterie se tak zúčastňovaly vzniku organogenních sedimentů (vznikly za účasti organismů). Kyslík, který se při fotosyntéze uskutečňované bakteriemi uvolňoval jako vedlejší produkt, se však nedostal do atmosféry. V redukčním prostředí pramoří se opět vázal s jinými prvky. Kmeny raných bakterií se svou stavbou velmi podobaly sinicím (Cyanophyta), které již existovaly více než 1 miliardu let (už před 3,6 miliardami let). Společným znakem obou skupin bylo, že jejich buňky ještě neměly oddělené buněčné jádro. Organismy, které nemají buněčné jádro oddělené membránou se nazývají prokaryotické, na rozdíl od eukaryotických, jejichž jádro je od cytoplazmy oddělené membránou. Prokaryotická buňka má velmi jednoduchou stavbu a je o mnoho menší, její průměr je jen okolo 1 μm. Povrch buňky je ohraničen jednoduchou membránou a buněčnou stěnou. Uvnitř buňky se nachází cirkulární molekula DNA (deoxyribonukleová kyselina), která obsahuje veškerou genetickou informaci buňky (genom). Vnější membrána bývá často přehnutá a vytváří vnitřní hadicovité útvary nebo vnitřní membránové systémy. Přehnutí vnější membrány jsou pravděpodobně místem, kde se koncentrovaly mnohé enzymy. Ve vnitřních membránových systémech jsou látky potřebné pro fotosyntézu. Na vnější straně mají prokaryotické bakterie bičíky, tenké rourkovité útvary, které jsou složené ze stejných bílkovin, jako buněčná membrána. Bičíky umožňují organismu pohyb a současně víří vodu s částečkami potravin.

Poznámky[editovat ' editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Proterozoikum na slovenské Wikipedii.

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Geologický čas
Předchůdce:
Archaikum

• 2500 Ma - 542 Ma

Proterozoikum Nástupce:
Fanerozoikum 

Fylogenetický strom

Fylogenetický strom ("strom života") je grafické zobrazení připomínající strom, jímž se znázorňují příbuzenské vztahy mezi různými biologickými druhy či jinými taxonomickými jednotkami, o nichž se předpokládá, že mají jednoho společného předka. Každé větvení (uzel) představuje hypotetického posledního společného předka. Každá větev znamená jednu evoluční linii, na jejichž konci jsou dané taxony. Do fylogenetického stromu je možné také zaznamenávat genové toky (tj. výměnu genů amezidruhová křížení) spojnicemi jednotlivých větví, čas (obvykle na vertikální ose) a vzájemnou vzdálenost druhů (anagenezi).

Rozdělování druhu do jednotlivých větví (tj. reprodukční izolace) se nazývá fylogeneze. Strom zaznamenávající nikoliv rodokmen, nýbrž fenotypickou podobnost organismů označujeme jako fenogram.[1]

Obsah

• 1Související články
• 2Odkazy
  • 2.1Poznámky
  • 2.2Externí odkazy

Související články[editovat ' editovat zdroj]

• Druh
• Reprodukční izolace
• Speciace
• Genotyp
• Fenotyp

Odkazy[editovat ' editovat zdroj]

Poznámky[editovat ' editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Phylogenetic tree na anglické Wikipedii.

1. Skočit nahoru↑ FLEGR, Jaroslav. Zamrzlá evoluce. [s.l.] : Academia, 2008.

Externí odkazy[editovat ' editovat zdroj]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Fylogenetický strom ve Wikimedia Commons

Druh

Druh (species) je základní kategorie biologické nomenklatury. Z taxonomického hlediska je nejnižší základní kategorií hierarchické klasifikace organismů.

Označuje dvouslovným vědeckým názvem (viz též binominální nomenklatura), ke kterému bývá připojeno jméno autora názvu (tj. jméno toho, kdo jej poprvé pod tímto názvem popsal) a rok popisu, např.:

• Elephas maximus Linné, 1758 (tj. slon indický, popsaný Linnéem 1758).
• Capparis spinosa L., 1753 (tj. kapara trnitá, popsaná Linnéem 1753).

Některá častější jména se píší zkratkou (např. Linné - L.). Jména kompilátorů se pak píší do závorky.

Druhy se seskupují do rodů, některé se člení na poddruhy.

Obsah

• 1Definice druhu
• 2Záznam druhů na Zemi
  • 2.1Mapování druhů
  • 2.2Počet druhů
  • 2.3Ochrana druhů
• 3Rozdělení
• 4Související články
• 5Reference

Definice druhu[editovat ' editovat zdroj]

Neexistuje jednotná definice, která by jednoznačně určila, co to je druh. Definic druhu existuje mnoho, ale rozdělení podle jednotlivých definic je podobné.

Základní dělení definic druhu lze provést podle toho, jestli předpokládá nezávislost na taxonomovi (realistická definice), nebo naopak závislost na jeho rozhodnutí (nominalistická definice). Obě pojetí mají své výhody i nevýhody. Realistická definice lépe vystihuje stav v jednom čase, nominalistická umožňuje rozhodnout ve sporných případech (kruhový druh) a v případech, kdy je zahrnut faktor času a postupného vývoje.[1]

Jedna z nejrozšířenějších definic praví, že druh je soubor populací s jedinečným vývojovým původem a historií, tvořený navzájem si podobnými jedinci, kteří se mezi sebou mohou plodně křížit a jsou reprodukčně izolováni od jiných podobných skupin.[zdroj?] Tato definice má některé zásadní nevýhody, které v určitých konkrétních případech ztěžují či znemožňují nalézt shodu na rozlišení příbuzných organismů na druhy. Pomineme-li organismy nemající pohlavní rozmnožování (bakterie, čistě apomikticky se množící rostliny), u nichž takto koncipovaná definice postrádá smysl, vyskytují se problémy při odlišení druhů a poddruhů u organismů, jejichž reprodukční izolaci zajišťují "zvyky" a "geografické umístění". Zde se dá rozlišit přístup, který rozděluje druhy podle toho, zda se kříží v přírodě, či dle toho, zda (přinuceni k rozmnožování) spolu produkují plodné potomstvo. Vyskytují se však i další kompromisní přístupy.

Další komplikací je tradiční snaha některých škol vylučovat vyšlechtěná domácí a hospodářská zvířata do samostatných druhů, ačkoliv jsou stále schopna křížení s divokými předky (viz např. pes), který je ve smyslu předchozí definice poddruhem vlka, ale občas je, spíše tradičně, označován za samostatný druh. U uměle šlechtěných organismů se pak také objevují problémy ohledně "podobnosti" jedinců. Jakkoliv je třeba přiznat, že srnčí pinč je stále do značné míry podobný malamutovi, tak je zase nutno připustit, že šakalse malamutovi minimálně při zběžném pohledu podobá víc, byť jde o jiný druh.

Záznam druhů na Zemi[editovat ' editovat zdroj]

Mapování druhů[editovat ' editovat zdroj]

Mapování druhů je klíčová metoda pro ochranu druhů. Pomocí sledování velikostí populací je možné vypozorovat vývoj počtu zástupců jednotlivých druhů nebo jejich migrace. [2]Česko v současné době financuje celoevropské mapování druhů [3]

Počet druhů[editovat ' editovat zdroj]

Podle nejčastějšího vymezení jako populace jednotlivců křížících se mezi sebou žije momentálně na Zemi 8,7 milionu druhů,[4] jedná se asi o 5 % všech druhů, které kdy žily. [5] Z toho zhruba tři čtvrtiny strávily většinu své evoluce na pevnině, zbývajících 2,2 milionu druhů ve vodě. Jednotlivé říše jsou na Zemi zastoupeny následovně: Živočichů je 7,8 milionu druhů, hub 611 tisíc a hub 300 tisíc. Počet známých druhů je však pravděpodobně jen zlomek skutečného počtu.

Ochrana druhů[editovat ' editovat zdroj]

Globální ohroženost je zaznamenávána nejčastěji podle červeného seznamu IUCN. Podle jejich kritérií je za vyhynulý počítán takový druh, od něhož nejsou známy žádní žijící zástupci, a to ani v rukou člověka. Organizace pokládá za předělový rok "moderních vyhynutí" 1500, přesto i třeba extinkce mamutů je pokládána za důsledek lidského lovu. [6]Od tohoto roku je ale úbytek mnohem razantnější, z jakékoliv příčiny vyhynulo zhruba 762 druhů. Tři čtvrtiny z vyhynulých druhů pocházely z ostrovů. [7]

Obecně se ochrana druhů odůvodňuje (z hlediska objektivního prospěchu) udržováním planety pomocí kontroly zatím fungujícího ekosystému. Teorie Gaia nabízí dobré vysvětlení, proč zásah člověka tak narušuje současné ekosystémy, že totiž dříve byly počty druhů kontrolovány přirozeným, respektive frekvenčně závislým výběrem, například lidé se mohli vyvinout teprve po dominanci dinosaurů, jejich dominance byla zase určena například množstvím kyslíku v atmosféře, za něž byly zodpovědné vysoce zastoupené vysoké rostliny jako přesličky. Ukazuje se ale, že lidé mají spíše tendenci ochraňovat druhy jim příjemné, než druhy ekologicky významné [5]. Někteří biologové ochranu druhů opodstatňují i jako udržování vývoje potenciálně vyspělé civilizace. [8]

Jsou také pokusy o to v zájmu zachování ohrožených druhů shromažďovat vzorky některých. Společnost Frozen Ark takto zatím shromáždila vzorky 5500 druhů. [9] Podobné projekty jsou běžně označovány jako mražená zoo.[10]

Rozdělení[editovat ' editovat zdroj]

Z hlediska chorologie dělíme druhy na antropofobní a antropofilní. Antropofobní druhy jsou ty, které mizí z určitého území vlivem činnosti člověka, antropofilní druhy naopak touto činností svůj areál zvětšují.

Související články[editovat ' editovat zdroj]

• Kruhový druh
• Poddruh
• Superdruh
• Zootechnická taxonomie

Reference[editovat ' editovat zdroj]

1. • kočit nahoru↑ Jaroslav Flegr: Evoluční biologie ISBN 80-200-1270-2
2. Skočit nahoru↑ Mapování BioLib
   • [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné online.
3. Skočit nahoru↑ Mapování a monitoring evropsky významných druhů cévnatých rostlin v soustavě Natura 2000
   • [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné online.
4. Skočit nahoru↑ ČT: Vědci spočítali živé druhy na světě
   • [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné online.
5. ↑ Skočit nahoru k:a b LOUŽEK, Marek. Kolik je druhů na Zemi?
   • [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné online.
6. Skočit nahoru↑
   • ttp://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-3116633/Did-early-Europeans-wipe-mammoth-Gravettian-people-gorged-roasted-meat-used-bones-fuel-study-reveals.html
   • [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné online.
7. Skočit nahoru↑ IDnes.cz: Vědci sečetli vyhynulé a ohrožené druhy
   • [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné online.
8. Skočit nahoru↑ VÁCHA, Marek. Návrat ke Stromu života. [s.l.] : Cesta, 2005.
9. Skočit nahoru↑ 21. století: Vědci uchovávají DNA vážně ohrožených živočichů pro příští generace
   • [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné online.
10. Skočit nahoru↑ Klon tura Bantenga
    • [online]. OSEL.CZ, [cit. 2016-03-05]. [www.osel.cz/272-klon-tura-bantenga.html Dostupné online].

Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty